Tragikomedie Večírek režijního filmového debutanta Michala Suchánka je jako koncert vážné hudby, na který by každý nešel, protože ho tento žánr neoslovuje nebo mu neumí naslouchat. Pokud se někdo takový musí z nějakého důvodu koncertu přeci jen zúčastnit, nemusí se mu líbit, i když jej odehráli excelentní hudebníci. Odmítači tohoto žánru budou koncert, tak jako tak hanit a trošku plivnou na skladatele i dirigenta. To samé udělá divák filmu Večírek, pokud není šálkem jeho kávy. Není to prostě film pro každého, ale ten, komu tento žánr sedí, bude odcházet z kina vcelku spokojený.
Kritici to filmu pořádně nandali, ale proč si přesto na něj nezajít? Pozorný divák jistě zaznamená celou řadu chyb, ale to přesto neubírá hloubce děje, kterou většina recenzentů zcela popírá. Nechci se ptát proč, vlastně mne to ani nezajímá, i když si říkám, jak to asi mají naši kritici se svými spolužáky, jak byly asi ve třídě oblíbení? Ale vraťme se k příběhu, který nám Michal Suchánek převyprávěl po svém. Možná se na chvíli dostanete do vlastní liché sítě tušení, že jdete na „Suchánkovinu“, očekáváte možná ostřejší vtípky, ale příběh se odvíjí poněkud jinak, je totiž výpovědí individualit. Každý přichází se svým životním příběhem.
Ten, kdo už zažil sraz třídy po dvaceti a více letech, ví, že nejde o jednotný šik. Něco společného však tyto často nesourodé skupiny lidí mají, a to jsou vzpomínky... Není s podivem, ale vlastně běžné, že na řadu situací vzpomíná každý jinak, jaksi po svém a z titulu svého tehdejšího postavení na TOP žebříčku, který má a vždy bude mít každá třída.
Partu na večírku tvoří smutný mystik, neúspěšný homosexuální zpěvák bez talentu, nemrava s kily navíc, kterého nic nezastaví, aby tu a tam nějakou tu květinku neutrhl, frustrovaní manželé, jednoduchá, stále svobodná „štramanda“ a záhy je doplní podomní prodavač vysavačů, který ze schránky přinese parte spolužáka, kterého všichni s napětím očekávají, i když každý z jiného důvodu a jinou vzpomínkou… Střihem děj pak přeskočí do druhé poloviny, která se odehrává o týden později, kdy všichni společně míří na pohřeb onoho spolužáka, kterého se nedočkali. Během cesty však začnou mluvit o svém skutečném životě, o pocitech a prožitcích a úsměvné příběhy jsou najednou pryč. V ten moment zpozorní i někteří diváci, protože si začnou uvědomovat vlastní realitu stejně jako já. Nemohu generalizovat skrze svou osobu, ale nebyla jsem jediná, kdo potvrdil, že to vnímá obdobně.
Večírek sice nenabízí úplně intelektuální humor, ale má svižné tempo a spád. Zemité dialogy jsou vypointované a herci potvrdili, že na jejich přesném dodržování Suchánek striktně trval. Film můžeme chápat i jako nadsázku, vždyť každý detail scénáře nemusí mít přeci položený reálný základ, ale přesto může být reflexí našeho života, byť by jen z malé či nepatrné části…
Lenka Žáčková
Fotogalerie
