Hudba, která provází život Zdenka Merty, je v jeho případě košatá a těžko zařaditelná do jednoho žánru. Nejdřív to byly popové písničky pro Petru Černockou, ale i komorní pořady se Zorou Jandovou, Petrou Janů nebo Hanou Hegerovou, aby jako autor hudby překvapil několika muzikály nebo komorními a symfonickými skladbami i scénickou hudbou. Právě síla jeho talentu, umu a stylových rozmanitostí s sebou nese i aktuální album „Zdenek Merta u klavíru“. Retrospektivní a přesto svěží a nadčasové.
Jaké jsou ohlasy na autorské album Zdenek Merta u klavíru, které vyšlo k vašemu loňskému životnímu jubileu?
Reakce lidí, kteří jsou kolem mě, jsou velmi dobré, leč to je samozřejmé, málokdo vám přijde vynadat. Odezvy širší veřejnosti úplně neumím posoudit. Je takový nekontaktní nečas, vyšlo několik hezkých recenzí a zpráv, ale ani nevím, kolik se knížek prodalo. Mám však radost, že se to líbí kolegům v branži, tam jsou ty reakce opravdu zjevně pozitivní.
Je jasné, že album vyšlo k vašemu jubileu, a proto by mě zajímalo, jestli byl velký problém vybrat z toho množství, co jste kdy napsal?
S tímhle mi hodně pomohl Ondra Pivec, který celou akci inicioval. On samozřejmě není znalcem mé hudby (i když teď už možná ano), a tak jsem ho musel trochu informovat. Posílal jsem mu klavírní demonahrávky různých melodií, které vznikly během mých skladatelských padesáti let, což je docela výhružné číslo. Můj hudební život je poměrně pestrý, a tak opravdu chvíli trvalo, než jsme našli nějaký klíč pro výběr. Výhodou bylo, že Ondřej nectil některé souvislosti, protože v Česku již nějaký čas nežije. Dalším sítem byl zamýšlený výsledek, což bylo klavírní album. Ne všechny (mé) melodie jsou vhodné pro (mou) klavírní interpretaci. Nakonec sestava vyplynula docela logicky sama, i když – tracků je devatenáct, původně jsme počítali se třinácti.
Sympatická je i ona knížka, která k albu patří a ve které zmiňujete vše podstatné k té či oné skladbě. Řekl bych, že je to luxusní a vyčerpávající booklet včetně fotografií…
Ano, prvotní úvahou byl solidní informační booklet. Ale jak jsem začal psát o těch písničkách a hudebních tématech, začal si text žít vlastní život, tak to prostě bývá. Ostatně na vzpomínání i psaní bylo tehdy času dost. Výtvarnou stránku obstaral Petr Hloušek, multitalentovaný mladý muž, známe se dobře z Městského divadla Brno. Původně jsem chtěl průběžně dělat fotografie z nahrávání, ale pak jsme od toho upustili nebo možná i zapomněli. V čase, kdy se pomalu nesmělo ven, by bylo stejně obtížné udělat společnou fotku. Koláže jsou tedy trochu z nouze ctnost, ale Petr je prostě nadaný. Chtěl bych však zmínit jednu věc – dost lidí mi volalo, že poslouchají CD a čtou si k tomu příběhy jednotlivých melodií, které jsou v knížce. Prostě to spojení, které jsem si vymyslel, funguje, a to mě těší.
Stejně by mě zajímalo, kolik knih máte za sebou, navíc si troufám říct, že co kniha, to jiný příběh či žánr…
Vždycky jsem něco psal, například dlouhé dopisy. Před pár lety jsem vyhrál soutěž MF o nejlepší letní povídku a moje kamarádka spisovatelka z Vídně řekla – jednu, dvě povídky svede každý, napiš jich deset, pak se uvidí, jestli je to k něčemu. Takhle vznikla knížka Pražská svatba (a jiné erotické povídky). Pak jsem sestrojil vyprávění o cestách s hudbou. Včetně výletů s Amforou jsem byl a hrál na pěti kontinentech, všude se něco děje, nějak to vypadá, nějak voní a hudba vše bravurně sjednocuje. Knížka se původně jmenovala Příběhy potulného muzikanta, to bylo přesnější, leč pak jsme zvolili konzervativnější název Křížem krážem. Další publikace Hudba je zázrak je mým osobním průvodcem muzikou, hudebním prostředím, které nás všechny prakticky denně obklopuje. Překvapilo mě, že je knížka zajímavá i pro lidi, kteří se o hudbu nezajímají a nijak jí nevyhledávají a nerozumějí. Jistě to není srovnatelné se seriály z nemocničního prostředí, ale jisté shodné prvky bych našel. Všelijaké druhy inspirací (odkud ony přicházejí?), různé procesy vzniku a celé to tajemné zákulisí divadel a koncertních sálů je prostě atraktivní.
Léta jste spolupracoval s Petrou Černockou a kapelou Kardinálové, kterou jste vedl. Máte spočítáno, kolik koncertů jste absolvovali a kolik nahrávek či vašich písniček s touto sestavou jste natočili?
Určitě jde o nejvyšší počet mých vystoupení s jednou sestavou. Hráli jsme, myslím, čtrnáct let, odhadem dvěstěpadesát představení ročně? To je dost, se mi zdá. Je to jistým způsobem dávno, ale bylo to pěkné. Měli jsme takový soulad hudebně - lidský s Petrou i s muzikanty, avšak ta doba byla jiná než dnešek.
Jeden známý zavzpomínal na rok 1977 či 1978, kdy proběhl v sále Lucerna, nějaký velký koncert. Zpívali tam různí interpreti od Věry Špinarové, Marie Rottrové přes Petru Černockou s Petrem Rezkem až po polskou Marylu Rodowicz… Najednou v celé Lucerně vypadl elektrický proud a vy jste sedl ke klavíru a začal preludovat a hrát různé úryvky skladeb do té doby, než opět nahodili elektřinu. Nutno podotknout, že lidé ani nehlesli, tichým úžasem poslouchali a na závěr snad sedm minut tleskali!
Ano, tak nějak to bylo. Nevím, jestli tehdy vystupovali vámi jmenovaní, ale je třeba podotknout, že s výpadkem proudu nejen přestaly hrát elektrofonické nástroje, ale hlavně byla úplná tma. Já byl blízko piana, tak jsem hrál, co bych měl dělat jiného? Obecenstvo to celé pochopilo, až se zase rozsvítilo, bylo to opravdu velmi live. Zajímavé je, že jsem tu historku slyšel taky v Moskvě a New Yorku. Ivo Letov z Pragokoncertu, který koncert tehdy pořádal, byl velký světoběžník a dával ji zřejmě na svých služebních cestách leckde k dobru. Vyprávěli mi to rusky i anglicky, akorát, že nevěděli, že jde o mě, věděli jen, že se to stalo v pražské Lucerně. Rád bych se k tomu hlásil, ale vždy se mi ta situace zdála nedůvěryhodná a nechtěl jsem vypadat jako idiot.
Máte za sebou několik úspěšných muzikálů. Hrály či hrají se jen v Městském divadle Brno, anebo je uvádějí i jinde?
V devadesátých letech jsme hráli Sny svatojánských nocí německy i anglicky leckde po Evropě. Byly časy, kdy jsem myslel, že toho bude víc, že v zahraničí vzniknou nová představení. V mezičase jsem však pochopil, jak je obtížné v této oblasti uspět, klobouk dolů před těmi, kterým se to povedlo. Jde samozřejmě primárně o byznys. Produkovat velký muzikál se stovkou účinkujících a velkou výpravou, není jako nahrát album nebo udělat pár koncertů, je to prostě o dva řády dražší. Ale mimo Brno se hrály, inscenace mých (a Mošových) muzikálů v Plzni a Ostravě byly velmi dobré, taky klobouk dolů před jejich realizátory.
Začínal jste v pop music, ale časem jste se hodně posunul k rozmanité a podstatně náročné hudbě. K čemu ještě k muzice směřujete, co byste rád dokázal?
Nemám plány, skoro bych řekl, že jsem nikdy žádné neměl. Dám dost na intuici a až na výjimky se nevrhám do akcí střemhlav, přestože to někdy nevypadá. Navíc dnes více než jindy víme, že našim plánům se někdo nahoře (nebo dole?) směje. V posledních letech dělám v Brně jevištní programy Zdenek Merta u klavíru, a vždycky si uvědomím, jak je pro mě důležitý styk s obecenstvem, to jest s živými konkrétními tvory. Okruh lidí, se kterými se pravidelně potkáváte, je přece relativně malý a všechno ostatní je trochu virtuální. Jde o to, kolik energie chcete věnovat vytváření svého obrazu a kolik sobě a svým blízkým. Mám rád toltécké dohody, nabízím transkripci té čtvrté - dělejte věci jak nejlépe umíte (ale nikoli lépe) a buďte v rámci svých možností aktivní (a někomu potřební). To ovšem trochu zní jako plán, ne?
Robert Rohál
Foto archiv Zdenek Merta
Fotogalerie
