Byla náhoda, že jste se dozvěděl o vynálezu S.A.W.E.R., nebo sledujete dění kolem českých vynálezů soustavně?
Dění kolem českých vynálezů nesleduji vůbec. Primárně jsme po seriálu EXPO po česku, který vyprávěl historii československých a posléze českých účastí na světových výstavách, chtěli v EXPO tématu nějak pokračovat. Tehdy se blížila Dubaj a ten nápad byl prostý – sledovat přípravy takového monstrpodniku v delší časové rozloze, a to bez ohledu na to, co se má v českém pavilonu vystavovat, čím má česká účast zaujmout. Takže kdyby generální komisař chtěl do Emirátů přivézt třeba dobu Karla IV., dělal bych ten film stejně, o to vůbec nešlo, aspoň tenkrát na začátku. Tyhle rané úvahy se odehrály v České televizi ještě s tvůrčí skupinou Petra Kubici. V létě a na podzim 2018 jsme pak realizovali několik natáčecích dní takzvaně ve vývoji, aby se vidělo, jak je téma životaschopné a co s ním dál. Jenže Petr pak z televize odešel a jeho skupina zanikla, film osiřel a já ho nabídl Miloši Šmídmajerovi jako koprodukční projekt.
S Jiřím Potužníkem jste se tedy už znal ze spolupráce na cyklu o výstavách EXPO. Hrálo to nějakou roli, že jste se rozhodl ho udělat jednou z hlavních postav vyprávění?
Asi hrálo, ačkoli si nemyslím, že by ve filmu zaujal tak samozřejmé, suverénní postavení, pokud by šlo jen o to, že uspěl se svou koncepcí jako generální komisař světové výstavy v Dubaji. Ale on vymyslel S.A.W.E.R., respektive ho vůbec něco takového napadlo – zakládat v poušti oázy s prakticky nulovými náklady. Takže on do vyprávění vstoupil hned na počátku jako otec celé té myšlenky a už v něm logicky zůstal. Jinak ani po realizaci seriálu EXPO po česku jsme se s Jirkou nijak blíž neznali. Jestli jsme se do té doby viděli všeho všudy třikrát čtyřikrát, je to hodně. Všechno změnil až S.A.W.E.R. a Budiž voda! Mimochodem ten název není z mé hlavy, mně dělá vymýšlení titulů veliké potíže a většinou to odněkud opíšu. Budiž voda je například název nějaké odborné zahraniční publikace, kterou jsem na podzim 2018 viděl při natáčení v Botanickém ústavu na stole docenta Vosátky. Docela se mi to líbilo, takže jsem si ta dvě slova zapamatoval.
A protože jsem ani za další tři roky jako obvykle nic lepšího nevymyslel, Budiž voda už filmu zůstalo…
S hlavními protagonisty filmu jste strávil mnoho času, jak byste je představil, jací jsou vašima očima?
Jsou to lidi, kteří se hned tak nevzdají. Houževnatí, pracovití, nenápadně zarputilí. Ale na ulici byste si jich nevšimli. Když dělám dokument, snažím se dostat co možná nejblíž k lidem, o kterých vyprávím, to mě hrozně baví. Ideální stav je, když si už ani nevšimnou, že tam nějaká kamera a zvuk, nějaký režisér vůbec jsou. Když ani nevnímají, jestli se zrovna točí, nebo ne. To je stav takzvané dokumentaristické blaženosti, to vám potvrdí každý, kdo tohle řemeslo nějakou dobu dělá. Protože v tu chvíli opravdu natáčím život, jaký je; natáčím pravdu, skutečný stav věcí. Ne nějaké předstírání a stylizace, obrany, křeče a pokusy vnutit mi obraz sebe sama tak, jak si ho dotyčný vymyslel a naplánoval. Můžu natočit skutečné zoufalství, naprostou malomyslnost, děsnou srandu i naprostou trapnost, okamžiky hanby nebo únavy nebo kontemplace a ticha a úlevy. Prostě všechno, co se právě děje, a nic z toho není vymyšlené. No a tento stav, kdy lidé před kamerou sotva registrují, jestli se právě točí, tady probíhal skoro nepřetržitě. S Jirkou Potužníkem, Tomášem Matuškou, Bořkem Šourkem i Vláďou Zmrhalem. I s Jirkovou manželkou. A se všemi Araby, Indy a Pákistánci v Emirátech. I s docentem Vosátkou, který se nakonec do filmu nedostal. Prostě se všemi. Tím chci říct taky to, že se ve filmu občas mluví poněkud sprostě (na některých místech i dost). Lidi totiž mezi sebou běžně mluví sprostě a takzvaně nekorektně.
Projekt provázela spousta problémů, natočil jste mnohem více materiálu, než bylo použito. Jak těžké je vybrat záběry tak, aby z filmu nebylo pětihodinové vyprávění?
To byl ten největší stres a napětí. Strašně dlouho jsem totiž nevěděl, jak ten film mám postavit, natočili jsme za tři roky realizace asi 110 hodin materiálu, a to jsem se hodně brzdil. V době, kdy jsme to vyprávění měli ve střižně dávno začít sestavovat, jsme se ještě pořád probírali jednotlivými natáčecími dny, dělali z nich výběrky a pořád jsme nebyli hotovi. To byl na mě strašný nápor! Takže skutečnost, že jsem z té záplavy materiálu - motivů, scén, situací, výpovědí, prostředí
a témat - dokázal nakonec vykřesat "pouhou" hodinu a 54 minut výsledného dokumentu, považuju za největší výkon, jakého jsem kdy v úloze dokumentaristy dosáhl. Čímž nijak neříkám, nakolik se mi ten film opravdu povedl. Mluvím jen o svém osobním hledisku, které s výsledným tvarem souvisí spíš jen volně.
Která fáze realizace byla pro vás osobně nejtěžší?
Právě tohle, vůbec ten film ve střižně sestavit, vybrat ze 110 hodin materiálu, který za tři roky natáčení vznikl, to, co potáhne příběh dopředu. To bylo nesmírně obtížné. Nebýt dramaturgyně Lucie Králové, která mi ukazovala, co jsem vlastně natočil a co se s tím dá dělat, tak nevím, jak by to dopadlo. Ono orientovat se v materiálu svého vlastního filmu není vůbec samozřejmost.
Budiž voda! je časosběrný dokument. Předtím jste pracoval také několik let na cyklu Uzamčený svět. Inklinujete k tomuto druhu pracných, časově náročných dokumentů?
Myslím, že nijak zvlášť. Udělal jsem v životě řadu malých i velkých dokumentů v běžných realizačních podmínkách, kdy od nápadu, popřípadě zadání, po vysílání neuběhlo víc než půl roku. Uzamčený svět byl, pravda, velmi pracný, to ale spíš díky prostředí věznic a seriálovému charakteru, který mě velice lákal, a který jsem si zkusil poprvé v životě. Teprve ale dokument Budiž voda! měl od začátku charakter „sběráku“, plánovali jsme sledovat přípravy na EXPO dva roky.
A nakonec z toho byly roky tři, protože covid posunul světovou výstavu o rok, což extrémní časovou rozlohu natáčení, poněkud neplánovaně, zpečetilo.
Je to váš první dokument, který bude uveden i v kinech. Co to pro vás znamená?
Nebudete tomu věřit, ale pořádně mi to došlo, až když slyším tuhle otázku. Je to opravdu můj první film v životě, který od začátku počítá s kinodistribucí. Asi mi nějak přišlo, že v prvé řadě musí ten výsledek být přesvědčivý a pravdivý a teprve pak záleží na tom, jestli ho bude hrát jen televize, nebo taky kino, nebo bude viset někde na internetu. Ostatně kolik lidí přijde dnes do biografu na dokument…
Máte po třech letech pocit, že to stálo za to? Natočil jste to, co jste chtěl?
Svým způsobem je to ten nejdůležitější film v mé kariéře - začal jsem ho totiž natáčet asi měsíc poté, co jsem vylezl z blázince. Byl jsem na jaře 2018 hospitalizován se závislostí na alkoholu
v Bohnicích a film Budiž voda! mě pak provázel další tři roky, kdy jsem se učil žít jinak. Mohl jsem si vyzkoušet, respektive učit se na tom filmu dělat tuhle enormně zatěžující práci bez opíjení
a čelit všem stresům a napětím (z kterých zvlášť poslední půlrok prakticky nevycházel) jiným způsobem, než si ze zoufalství vypít hlavu do bezvědomí. Jsem už třetí rok abstinující alkoholik a Budiž voda! mi v tom ohromně pomohla.
Kdo by podle vás měl na film přijít do kina?
Asi bych spíš řekl, komu bych film nedoporučil. Nedoporučil bych ho skalním fanouškům vědy, kteří očekávají, že jim děj do posledního šroubku a do poslední diferenciální rovnice vysvětlí, jak S.A.W.E.R. funguje a jak je možné, že z té neforemné škatule teče i v Rijádu, což je jedno z nejsušších míst na planetě, sto litrů vody denně. To se tam totiž nedozvědí. To je nutno najít si na webu nebo v magazínu ČT Věda 24 nebo v nějakých odborných periodikách. Já vyprávím příběh čtyř lidí a jak to celé zvládli a že se se z toho nezbláznili. Vyprávím o lidech, ne o stroji. A ještě bych film asi nedoporučil milovníkům českého mesianismu (hurá, Češi zachrání svět před žízní). Ti budou asi taktéž zklamáni…
Fotogalerie
