Energická, empatická, tvůrčí i akční a také přitažlivá žena v tom nejlepším věku. Tak nějak bych charakterizoval PhDr. Reny Mužíkovou, PhD., která je už řadu let velkou osobností ve světě malířského kumštu. Jednak umění rozumí, jednak umí udělat událost z každé výstavy, kterou kurátoruje. Stačilo ji sledovat na jedné komentované výstavě, abych měl jasno, kolik talentů má v sobě.
Jste vystudovaná psycholožka, ale přesto se živíte jako kurátorka výstav a malířka, i když já si myslím, že to jde dohromady…
Moje malování je jen relax a zábava. Většinu času věnuji těm, co to na rozdíl ode mě opravdu umí (smích). Za ty roky, co se věnuji kurátorování výstav, jsem si čím dál tím víc jistá, že jako psycholog jsem ve velké výhodě. Asi proto, že mě osobně víc než “technická stránka” zajímá ta “duchovní”. Stále se učím, čtu, vzdělávám. A nejlíp to jde v praxi. Jak dělat dobře výstavy člověk nikde nevyčte, musí je prostě dělat (smích). To je jako se vším. Teorie je dobrá věc, ale v praxi může být vše jinak. Můžete znát historická fakta, termíny, vyznat se v technikách, stylech a směrech, ale před i za tím vším je vždycky tvůrce. Anebo divák. Myslím si, že dobrý kurátor nesmí být zaslepený svým egem a snažit se přerůst umělce nebo si myslet, že je pro výstavu důležitější než ten, co mu to “jenom” namaloval. Lidi umí hodně kritizovat, ale málo chválit. Nemyslím přehánět, ale opravdu pochválit, když je za co. Je to obrovská motivace, když je to upřímné. A to se pozná.
Je úžasné, pokud autor zvládne být sám sebou a prosadí se i navzdory kritice. Nestačí mít jen talent, musí se makat a neusnout na vavřínech. Na prvním místě má být autor a proces tvorby. Ten považuji za daleko důležitější než konečný výsledek. Myslím, že když někdo „ví” dopředu, jak by to mělo vypadat, kalkuluje a ochuzuje se o krásu toho, co tvorba přináší. Podle mě je daleko zábavnější hledat, zkoušet, učit se, nebát se, že něco zkazím, stále znovu začínat a trápit se u toho. V tom díle pak tohle všechno je. Pak je tu takový zásadní moment, který každý pravý umělec dobře zná: Ještě tady udělám jeden tah... Někdy se to povede, jindy to může celý obraz pokazit nebo odvést úplně jiným směrem. Je to riskantní a maximálně vzrušující hra. To všechno k tomu patří. A v tom díle pak tohle všechno je. Kdo je vnímavý, cítí to. Proto si myslím, že kurátor by neměl být “pouze” teoretik, měl by si tenhle proces taky zkusit. Daleko lépe se pak sžije s tvůrcem. Tak proto si občas zamaluju (smích).
Ve světě kumštu a umění se pohybujete už nějakou dobu. Co považujete za svůj největší úspěch?
Když stvoříte malíře. To je asi to nejsilnější. A to se mi stalo. Před pěti lety jsme se poprvé potkali s Honzou Homolou, který je dnes mým velice váženým uměleckým partnerem. Zapovídali jsme se po koncertě jeho kapely Wohnout a pak mi poslal jednu kresbu. Absolutně to ve mě zarezonovalo. Zjistila jsem, že rád kreslí a léta si vede kreslené deníky, ale to bylo všechno. Měla jsem obrovskou chuť vidět toho víc a představovala si velké, barevné obrazy s jeho geniálním rukopisem. Chytlo ho to, moje nadšení a důvěra v něj a začal malovat. Ale ne klasicky. Je to počítačový nadšenec a léta se živil úpravou fotek. Dokonce byl z jedním z nejlepších v tomto oboru. Tak se do toho pustil po této vlně. Vymyslel si vlastní, originální malířskou techniku, obrazy vznikly napůl v profi digitálním tabletu a po printu na speciální desky je dále dotvářel malbou. Nazvali jsme to digitální akryl. Co obraz, to unikát. Jeho díla mají typický rukopis, ale vypadají jako by neustále zasychala. Člověk stojí před obrazem a stále koumá, jak je to vlastně vytvořeno. Honza měl tehdy na sérii dvanácti obrazů tři měsíce a zvládl to skvěle. První výstava ART332 (tak se jmenuje náš projekt) se konala v Mánesu. Byla velice úspěšná a od té doby za sebou máme už padesát výstav v Čechách i v zahraničí. Vystavujeme v prestižních prostorách a galeriích zvučných jmen jako je třeba DSC Gallery, Dům umění Olomouc, Galerie 1, ale také máme rádi malé, komorní prostory artových kaváren nebo jiných zajímavých míst.
Co vás k současné práci či tvorbě nejvíc ovlivnilo?
Celý můj život něco ovlivňuje. Vím, co nechci, takže jsou věci, které prostě vím, že nikdy neudělám. Ale jelikož nevím, co chci, nemám žádný konkrétní plán, který musím splnit. Stále se něco učím. Každý den. Mám hodně otevřenou mysl a pořád mi létají hlavou nějaké nápady. A jakmile mě něco chytne, stává se z toho něco, co chci a pak pro to udělám všechno, co je v mých silách. Nevydržím v klidu. Nemusím často ani spát (smích).
Čím jsem starší, tím jsem spokojenější. Mám hodně zkušeností a nezabývám se tím, co mi bere energii. To je ztráta času. Obklopuji se vlastně pouze lidmi, kterým můžu věřit a máme podobný optimistický pohled na život. Myslím, že se svou živelnou náturou jiné ani nebavím (smích).
Všechno, co dělám, dělám pouze pro zábavu a radost z toho, když to někomu dělá radost. Nikdy nekritizuji, ani neshazuji. Celkově nemám ráda sarkasmus a cynismus. Smrdí to šikanou a vždycky ten, kdo má potřebu jinému jakkoli ubližovat, má zásadní problém sám se sebou. To, že se mi něco nelíbí, neznamená, že je to špatné. Když mi to je blízké, pochválím, když ne, nevyjadřuji se. Nikdo není arbitr umění, neexistuje jediný, správný názor. Myslím si, že tím, že “si někdo maluje” nikomu neškodí. Ale taky to neznamená, že když někoho baví malovat, že je malíř. Jistá kritéria tu přece jen jsou. Je fakt, že odmítnutí asi bolí, ale to je tím, že některým tvůrcům opravdu chybí soudnost i pokora a jejich tvorba je zkrátka plytce artistní. Když cítím, že někomu jde hlavně o slávu, peníze nebo mu přijde atraktivní říkat si umělec a chce se stát za každou cenu hvězdou, tak si nemáme co říct. Takový folklór, který zná asi každý kurátor nebo galerista je, že jakmile se někdo dozví, že dělám výstavy, přijde s tím, že jejich sousedka moc pěkně maluje a měla bych jí udělat výstavu. Já tohle ale úplně nezatracuji. Když to jde, vždy se kouknu. Člověk nikdy neví, kde číhá nová Frida (smích).
Jako kurátorka působíte doma i v zahraničí. Co se vám na světě nejvíc líbí?
Podle toho kde. Je to jiné v Japonsku, Rusku, Americe nebo v Evropě. Někde je to více komerční, často jde spíš o Art performance a show bývá fantastická, jinde je to zase víc underground nebo naopak velice slavnostní společenská událost. To všechno je v pořádku. Pestrost je zábavná, nejhorší je mustr a stereotyp. Výstavy, které dělám venku jsou rozhodně jiné než u nás. Lidé, kteří si mě pro tyto akce jako kurátora vyberou, chtějí, aby to byl hlavně zážitek. Nebojí se do prostor a instalace opravdu hodně investovat a podle toho pak spolupráce vypadá. Přesto mám nejraději práci u nás. Domov. Miluji naši vlast nadevše. Je to tu sice celkově malé a komornější, ale zase máme spoustu úžasných a osobitých umělců. Snažím se, aby si lidé výstavy užívali, aby zmizelo takové to: Musíme to zkritizovat, i když se nám to bude líbit, jinak budeme vypadat jako burani. Ale mám dojem, že tohle pozérství už lidi taky moc nebaví, doba přinesla chuť se víc bavit a tak si chtějí akci užít. V podstatě vernisáž je vlastně slavnostní zahájení výstavy, má to být oslava pro autora, setkání s přáteli a podporovateli jeho tvorby. Podle toho by to mělo vypadat. Divák by se měl dozvědět něco, co si nevygooglí, měl by mít hezký zážitek. Není to přednáška. Kdo chce něco komornějšího a víc informací, ať si počká na komentovanou prohlídku. Ty dělám taky moc ráda. Lidé na na ně chodí víc a víc. Absolutně nejvíc jsem si zatím v zahraničí užila výstavu, kterou jsem kurátorovala v New Orleans. Možná to bylo i tím, že jsem si přála se tam celý život podívat. Jednalo se o představení sbírky dvou soukromých sběratelů, a byla opravdu pecka, čeho jsem se mohla dotknout. V podobném duchu jsem si coby kurátor užila i výstavy v Londýně, New Yorku, Moskvě, Petrohradu, Kazani, Tokiu, Berlíně, Kodani, Oslu a tak dále. A další už mám v zahraničí naplánované opět na pár let dopředu.
Které umělecké dílo vás dokáže plně strhnout?
To, kterému věřím, zaujme mě styl a rukopis a má silnou, pozitivní energii. Nemám ráda, když někdo “ukládá” do obrazů zlo. Jasně, že i tohle k umění patří, nechci, aby to vyznělo tak, že vyhledávám obrazy “líbivé”, tak to fakt není (smích). Fascinuje mě tvorba Kirchnera nebo Muncha, z našich autorů mám ráda Trantinu, Valečku, Sedlo, což není žádná romantika (smích). Ale v nich je dynamika, mají ohromnou energii a náboj, nejsou zlé. Vycházím taky z toho, že vnímám skrze obrazy osobnost autora, aniž bych ho třeba znala osobně. Mám nějaký zvláštní smysl pro to, že to vycítím. Pro mě jsou obrazy živé. Domů si přece taky obvykle nepozvete někoho, koho se bojíte, natož, abyste s ním žili. Spravedlivé na tom je, že každý máme jiný vkus na to, co je komu příjemné a naopak. A obraz je v podstatě váš nový člen domácnosti.
A při které činnosti si nejvíc odpočinete?
Při práci (smích). Stále něco vymýšlím, protože mě to baví. Ale taky při tanci a v sauně. Dřív jsem dělala balet a tančila závodně standard a latinu. Tančím stále. Občas zpívám. Ráda chodím do přírody. Ačkoli já odpočívat opravdu neumím, mně to strašně vyčerpává. Jsem workoholka (smích). I když se válím v sauně, něco vymýšlím. Poslouchám rozhovory lidí - jsou to skvělé náměty na obrazy. Ráda chodím na koncerty vážné hudby, na operu nebo balet, třeba v Rusku Čajkovského nevynechám nikdy. Opravdu hodně a denně cestují. Jinak vlastně stále buď píšu texty, instaluji výstavy, jsem v ateliérech a vybírám obrazy, stavím sbírky sběratelům, zahajuji, telefonuji a vzdělávám se.
Co považujete v životě nejdůležitější?
Zdraví. Když není zdraví, není nic. Když je, jde všechno. Ale musí se pro taky něco udělat.
Vraťme se k vaší profesi. Co se vám v poslední době hodně povedlo? Pochlubte se…
Teď jsem hodně nadšená z výstavy GOOD WOOD Romana Franty, kterou jsem kurátorsky připravila pro mou oblíbenou, pražskou Galerii 1. Expozice je to opravdu impozantní, světové úrovně, takhle vypadají ty nejlepší instalace v New Yorku. Galerie 1 je podle mého nejlepší současný výstavní prostor v Praze. Umožňuje autorovi i kurátorovi se opravdu rozjet, vejdou se sem obří formáty, složité instalace. Má dokonalou světlost a je v centru města, kousek od Lucerny (Štěpánská 47). Spolupracuji s ní už několik let a výstavy zde mají vždy velký úspěch, což mě jako kurátora pochopitelně těší. Když je spokojen divák i autor, tak to je nejvíc. Kurátorovala jsem tu třeba společnou výstavu Jiřího Suchého a Honzy Homoly, Jaroslava Valečku, Kláru Sedlo, Evu Fajčíkovou s Michalem Janovským. Chystáme zde expozici Pasty Onera, Tomáše Jetely a teď nejblíž Martina Němce s Honzou Homolou. Ředitelka galerie Markéta Hájková je naprostý profík - pro mě radost s takovým člověkem spolupracovat.
Také jsem hodně pyšná na ARTVARIUM, což je můj kurátorský projekt v Pasáži českého designu v Praze. Vznikl loni, touto dobou, v době podle mě naprosto nesmyslného uzavření galerií. Díky akčním majitelkám tohoto krásného, funkcionalistického prostoru Hance Homolkové a Štěpánce Zinkaizlové vzniklo něco nevídaného. Do expozičních vitrín jsme umístili instalace skvělých současných autorů a vytvořili tak v Česku naprosto unikátní, bezbariérovou skupinovou výstavu ve veřejném prostoru, který je dostupný denně pro každého. ARTVARIUM se stalo během roku velice oblíbeným, a mě tohle nesmírně těší. Autoři se tu střídají, je to velice akční expozice, děláme komentovky, teď jsme přidali i sólo výstavy autorů z ARTVARIA v Art-n-Coffee, stylové kavárny, která je součástí pasáže a patří právě Hance Homolkové. V ARTVARIU byla, jsou (a budou) skvělá jména. Pochopitelně Jan Homola, ale taky Michael Třeštík, Klára Sedlo, Irena Procházková, Jerry Svoboda, Martin Němec, Norbert Tappert, Tomáš Jetela, Karolina Koblen, Predrag Djakovič, Kristina Málková, Andrzej Cieslar, Jiří Macht2, Linda Gurecká, Rosana de Montfort, Tereza Lišková a další úžasní autoři. Nejlépe se tam jít podívat.
S jakými výtvarníky a galeristy ráda spolupracujete?
S těmi, kteří drží slovo, umí se nadchnout a jsou zvyklí makat. První věc je, že si musíme lidsky sednout. Nedělám s nespolehlivými lidmi nebo prospěcháři.
K jaké výtvarničině, stylu či „jménu“ inklinujete?
Mám ráda divokost a zajímavé nápady. Jsem psycholog a literát, potřebuji příběh, takže nejvíc tíhnu asi k narativní expresi. Mám ráda barvy, jejich energii a figury v bizarních situacích, které mohou mít mnoho výkladů. Obdivuji švihovost a lehkost výtvarné práce, originalitu, umanutost. Nesnáším stereotyp a praktičnost. Mám ráda umělce, kteří se nebojí být jiní, právě takoví dokážou něco změnit, a to je vývoj. Stále něco zkoušet, měnit strategie, když se nedaří, toužit. Touhu považuji za hnací motor všeho. A humor. Miluji Andyho Kaufmana. Mám ráda bláznivé výzvy, legraci, nejsem urážlivý typ. V tomhle mám obrovské štěstí, že mám Honzu. Je to muž, který rozhodně nezkazí žádnou zábavu a je schopen jít se mnou do absolutních šíleností. Třeba jsme si vymysleli osobu - malířku z Vídně jménem Anežka Rejtzová. Namalovali jsme za ní společně sérii obrazů a vystavili je, udělali PR, měla nabídky na výstavy z renomovaných galerií – a na vernisáž se za ní Honza převlékl. Byla to neskutečná legrace. Chtěli jsme v první řadě pobavit se a pobavit a taky si možná trochu rýpnout do toho, že když se něčemu dá dokonalé PR, tak se to jako dokonalé začne kolektivně i vnímat. Máme pochopitelně i seriózní tvář, ale je asi těžké nás odhalit, co je myšleno vážně a co je legrace. V mystifikaci si v ART332 dost libujeme a já jsem ráda, že mám tak fantastického uměleckého partnera jako je Honza.
Co vaše vlastní tvorba? Co máte všecko za sebou a co je v dalším plánu?
V mém životě není nic klasické nebo normální - a to mě to baví. Moje první výstava vznikla také poměrně kuriózně. Honza měl narozeniny a já mu vymýšlela dárek. My si je zásadně nekupujeme, ale dáváme si opravdu neuvěřitelné “nadělení”. Namalovala jsem mu obraz podle jeho fotky, jak coby teenager jede na skejtu. On mi řekl, že když udělám sérii obrazů, on mi udělá výstavu jako můj kurátor. Jak jsem již řekla, miluji výzvy. Takže jsem do toho šla a namalovala kolekci obrazů v takovém svém potrhlém, hodně barevném, expresivním duchu (smích). Výstava byla v Litoměřicích ve Fér Kafe, kultovním místě pro ART332, protože zde náš projekt startoval v říjnu 2017 výstavou Honzových cestovatelských fotek. Honza se zhostil role kurátora naprosto perfektně, expozici vymyslel skvělou instalaci a také moje umělecké jméno Ren, napsal nádherný text a všechno, co k tomu patří. Úvod vernisáže byl pro mě úplně nový zážitek, poprvé v roli autora, takže nervy na pochodu. Ale bylo to krásné. Pak jsme udělali společnou výstavu v pražském Café Betlém - a dnes jsou mé obrazy (série Katzenzungen) také součástí Artvaria. Já se malováním bavím. Nemám ambice být malířkou. Je to legrace.
Co je týká mé tvorby, je pro mě největší poctou, když někdo řekne, že to vypadá jako by to namalovalo malé dítě. Můj kurátor i proto pojmenoval můj styl Infantilismus. Vážím si toho, protože dětská tvorba je nejupřímnější, otevřená a plná fantazie. Mnoho umělců se snaží celý život do své tvorby tu lehkost a bezstarostnost dostat nebo vrátit. Někdo to umí - třeba Hödicke nebo Skrepln - takže když to řekne někdo i mně, je to naprostá pocta. A moje plány? Nejsem plánovací typ, kromě výstav, tam musím (smích). A bude jich hodně, bude asi nejlépe sledovat na FB můj profil nebo Honza Homola ART332.
Baví mě chodit do ateliérů, prohlížet si obrazy, vnímat jejich energii a emoce v nich, povídat si s autorem, na výstavách s návštěvníky. Obraz se musí vidět naživo. Fotka může být dobrým impulzem k probuzení zájmu o dílo, ale pořád je to pouze fotka obrazu. Také se můžete zamilovat do osoby na fotce, a když se pak potkáte tváří v tvář, buď to funguje nebo ne. A obraz má tu stejnou moc. Člověk je umělecké dílo. A naopak.
Robert Rohál
Foto: Ren Mužíková
Fotogalerie
