Zaregistroval jsem ho v osmdesátých letech, kdy už měl skupinu Precedens. To jsem o jeho výtvarném talentu nic neviděl, zato mě fascinoval jako tvůrce hudby kapely, kde zpívala začínající hvězda Bára Basiková. Fascinovaly mě písně, které psal právě Martin Němec. Už i tím, jak vypadal a jak na pódiu působil. Image „tajuplného hráče" byla možná dána i tím, co kapela hrála. Už tehdy byl pro mě ikona, osobnost a muž na svém místě. Vlastně až mnohem později jsem si uvědomil, že je také talentovaný malíř, spisovatel, autor scénické či filmové hudby. I to byl důvod ho požádat konečně o rozhovor.
Není to tak dlouho, co jste předvedl svou výtvarnou tvorbu v pražské Galerii 1, a to v rámci výstavy Art and Roll ještě s jedním výtvarníkem. Jak celou výstavu i celou konstelaci hodnotíte a co máte v plánu co se výtvarna týče v nejbližší době?
S Honzou Homolou (Wohnout) jsem se ocitl v krásných prostorách Galerie 1 v dubnu. Byl to nápad kurátorky Renáty Mužíkové, když jsme oba hudebníci a zároveň malujeme. Proč ne? Já chodím do ateliéru v podstatě každý den. Během covidu mi to velmi pomáhalo, abych se nezcvoknul. Takže teď aktuálně výstavu nechystám – spíš se právě zabývám obrazy svého táty. Byl to skvělý malíř a rozhodli jsme se ho s kamarády připomenout knihou a pár výstavami, neb má letos neuvěřitelné sté výročí narození. Zní to jak z dějepisu, že jo? Tu monografii by si zasloužil!
Máte spočítáno, kolik máte na svém kontě výstav, třeba jen těch samostatných, a odkdy vystavujete?
Samostatných výstav jsem měl v průběhu let několik desítek. Jen za posledních pět let asi patnáct. S tátou jsem vystavoval už jako dítě, ale první opravdu samostatnou výstavu jsem měl roku 1977 v kultovní Galerii Divadélka v Nerudovce. Zahajoval ji tehdy těsně před odchodem do exilu Jarda Hutka a já si připadal jako „král savany“ (smích). V novinách vyšla i pochvalná recenze od profesora Františka Dvořáka. Dobrá startovní čára. Ale pak jsem dostal do ruky, uší a srdce L. A. Woomen od Doors a nějak se to zamotalo.
Co vás vždycky lákalo dostat vaše sny či umělecké záměry na plátno, do vašich obrazů?
Víte, o těchto věcech se moc nemá mluvit. Obraz je buď dobrý, nebo špatný, ale nikdy by k němu neměl být manuál. Je přece moc pěkný, když může divák zapojit vlastní imaginaci. Navíc obrazy se nevymýšlejí, ale vznikají. Věřím, že umělec je jen prostředníkem toho procesu, že zdroj jeho inspirace je kdesi mimo něj. Umělecké dílo by mělo svého tvůrce přesahovat, jak se domnívám. No, aby to nevyznělo moc akademicky – v neposlední řadě to musí být zábava a radost! Mám v sobě od nejútlejšího dětství potřebu se výtvarně vyjadřovat.
Pocházíte z kumštýřské rodiny. Co na to rodiče, když jste se dal také na kumšt?
Slovo kumšt nějak nemám ve svém slovníku. Připadá mi trochu legrační. Narodil jsem se do umělecké rodiny. Táta byl malíř a restaurátor, maminka módní návrhářka, a tak bylo jasně daný, že ze mě nebude neurochirurg, ani popelář, ale malíř. První obraz olejem na plátně jsem namaloval dřív, než jsem se naučil číst a psát. S výjimkou přibližně desetiletí, kdy jsem točil spousty desek a měl s kapelou hodně koncertů, se malování věnuju kontinuálně. Rodiče byli trochu nešťastní, když jsem se profesi malíře zpronevěřil ve jménu rocku… Ale byli tolerantní. A já jsem se k obrazům po čase pokorně vrátil.
Každopádně jste renesanční osobnost. Malujete, dovede vymyslet a napsat příběh stejně jako hudbu či písničku. Jak tohle všechno zvládáte a k tomu ještě dovede žít normální rodinný život?
Musím říct, že rodina je pro mě prioritou. Kdybych se vykašlal na natočení řady zbytečných alb, mohl jsem s dětmi a manželkou strávit ještě víc času, ale i tak ho bylo díkybohu hodně. Je to možná trochu rarita žít s někým v manželství šestačtyřicet let. A to jsme s Janou ještě pět let spolu před svatbou chodili… Jsme spolužáci za střední UMPRUM. Jak se smíchem říkávám – tohle už asi nebude flirt! Obě děti jsou dospělé a máme s nimi skvělý vztah! Jana s Madlenkou jezdí na koních, zatímco já se s Honzíkem několikrát za týden chechtám u piva. Dcera se věnuje jezdectví profesionálně a syn je výborný grafik, který dělá pro obě mé kapely plakáty a obaly desek. Je fakt, že se mi k malování a muzice časem ještě přidalo psaní – vyšly mi tři knížky povídek a dva knižní scénáře realizovaných filmů. Jsem trochu praštěnej, že? Ale ze všech profesí nejraději ležím v trávě, nebo na podlaze se psem Barneym. A vlastně mám ještě jednu knížku rozepsanou – ale nějak kvůli malování a muzice je dočasně hibernována. Pracovní název je Minová zahrada a je to o mezilidských vztazích. To je holt nevyčerpatelné téma.
Přiznám se, že jsem vás v muzice zaregistroval asi až ve druhé polovině osmdesátek, kdy zazářila ve vaší kapele Precedens i Bára Basiková. To byla éra, kdy jste byla „moje“ kapela, můj šálek kávy a desky jako album Dobrá ledová, Věž z písku, Dívčí válka, Pompeje... Jak toto období hodnotíte vy?
No, začátky bývají zábavné. Všechno se řídí intuicí a entusiasmem… Dětská hra! Já jsem po nedlouhém, ale významném období se Saharou Hedlem pro Báru napsal Dobu ledovou, a tak trochu přes noc a velmi nečekaně jsme byli najednou skoro slavní (smích). Dodnes se často setkávám s lidmi, kteří říkají, že na naší hudbě vyrůstali. Bohužel další léta se vyznačovala častými odchody a návraty Báry, a to bylo matoucí pro fanoušky, a nakonec i pro kapelu. Ale já jsem se díky tomu naučil neustále začínat. Nikdy nekončím, ale stále začínám (smích).
Od začátků Precedens uteklo hodně vody, měnili se muzikanti i zpěváci. Jak to vypadá s Precedens dnes a na čem stojí a padá současná tvář této kapely?
Já myslím, že podstata kapely je vždy v repertoáru. Sebelepší pěvec a muzikant se v bažinném terénu blbé hudby udusí. Před časem došlo k tomu, že někdejší podoba Precedens s Ivou Marešovou během covidových ran zmizela do všech koutů a kapel a já se (po kolikáté už?) ocitl sám s věrným souputníkem Pavlem Nedomou (klávesista, aranžér, programátor). No, a tak jsem po chvíli bezvětří začal větřit – našel si skvělou zpěvačku Danielu Langrovou a ta doporučila basáka a ten bubeníka… A nyní přes Danielu máme i nového kytaristu. Někteří spoluhráči jsou přibližně stejně staří, vlastně mladí (smích) jako kapela. Jsou to samí skvělí muzikanti, a hlavně mají energii a chuť – a to všechno je pohonná látka vhodná i pro takovou zasloužilou raketu jakou je Precedens (smích). Mám z toho velkou radost. Premiéra proběhne na společném koncertě s Lili Marlene 16. června v Malostranské Besedě.
Proč vznikla kapela Lili Marlene a v čem se liší od Precedens?
Prostě jsem před dvaceti roky uslyšel na nějaké vernisáži zpívat Dašu Součkovou – tím neuvěřitelně hlubokým krásným altem, okouzlilo mě to a Lili Marlene byla na světě. Někdy říkám, že je to odvrácená tvář Precedens. Lili je temnější ještě o pár odstínů černé (smích). Na začátku to bylo trochu víc šansonové. V téhle kapele je i stopa nějakého dekadentního kabaretu a při koncertech se hodně vyblbneme. Ironie, nadsázka jsou kategorie, v nichž se Precedens tolik nepohybuje. Rozhodl jsem se tedy, že jedna kapela jaro nedělá, a tak mám od té doby dvě. Samozřejmě jsou písně, kde se ty dva projekty protínají – dvě takové hrají po svém obě kapely. Jedna z těch dvou je Hoří Notre-Dame (nazpíval jí i Michal Prokop na své poslední album) a druhá je Berlínská zeď, kterou jsme kdysi natočili na album Drž hudbu! s tehdejším frontmanem Petrem Kolářem. To ještě když byl rocker (smích).
Každopádně máte štěstí na zajímavé zpěvačky...
Umění, a já hudbu a texty, které píšu za umění sebevědomě považuji, není sport. Každý interpret přináší kus sebe a někdy se ty věci potkají tak nečekaně, nenápadně, ale fatálně, jako tomu bylo na samém počátku s tehdy šestnáctiletou Bárou. To jsou ty osudové náhody. Správná doba, v našem případě ledová (smích) a správné místo! Aktuálně ale věřím v budoucnost obou našich kapel. Bára byla nedávno na Lili Marlene a z Dáši byla opět unešená. Kdysi jsem holkám na desku Aurora napsal duet s názvem Amor Muerto… Odjezdili jsme tenkrát i řadu společných koncertů, takže jsem dělal sám sobě předkapelu. Nyní navíc nastává čas pro velmi křehkou osobu s neuvěřitelným hlasem, jakou je Daniela. Ona dává písním takovou zvláštní melancholii, ale i energii... Baví mě! Věřím v budoucno a věřím v nové písničky a přes všechny pochyby, které jsou součástí každého tvůrčího procesu, myslím, že to má smysl. Třeba ne pro tisíce lidí, ale pro pár set, anebo klidně jen pro nás (smích).
Zpět k vašim příběhům, ať už zfilmovaným, anebo v písmenkách v knížkách či scénářích. Také v této umělecké oblasti si plníte sny a přání?
Já si svou tvorbou neplním sny a přání – to samozřejmě dělám v reálném životě (smích). Mám prostě potřebu tvořit. Jednou jsem v nějakém rozhovoru říkal, že bych patrně skládal písničky, maloval a psal i kdybych byl jediným člověkem na světě. Je krásné svou práci s někým sdílet, ale není to bezpodmínečně nutné, kvůli tvorbě samé. V mládí jsem se přátelil s Egonem Bondym, a ten říkával, že píše poezii pro anděly, ne pro lidi. Skvěle řečeno!
Vždycky mě fascinoval film T. M. A., kde jste autorem scénáře a hudby. Jak se to, tak podařilo?
Je to velmi jednoduché, prostě jsem chtěl dělat hudbu k hororovému filmu a nepřicházela nabídka, a tak jsem si ho sám napsal. Podmínkou pro případnou realizaci byl fakt, že k filmu složím hudbu. To bylo stejné i u Perníkové věže, kterou natočil Milan Šteindler. Ale peripetie kolem natáčení Tmy byly složité – původně měl film režírovat Vláďa Michálek, a dokonce to chvíli vypadalo, že bude hrát Amanda Plummer (známá z Pulp Fiction a Krále rybáře), ale vždy to krachlo na penězích. Po letech se ke scénáři dostal Juraj Herz a řekl, že to chce dělat. Dost jsme se kolem toho projektu vzájemně kočkovali, ale když jsem dodělal hudbu a on si jí přišel poprvé poslechnout a beze slova mě dlouze obejmul… On – režisér Spalovače mrtvol! Sakra, to teda za to stálo!
Sledujete české filmy a hudbu v nich? A měl byste pro případný film zajímavé téma či muziku?
Muzika k filmu se dělá ve chvíli, kdy někdo nabídne tu možnost. Už dlouho se to nestalo a já hudbu do šuplíku nedělám. Scénáře mám napsané dva – už dvakrát se s nějakým producentem řešilo, kdo v tom bude hrát a podobně, ale pak to usnulo. A já, jak se ohlížím dopředu (smích), nemám chuť s tím někde obíhat. Třeba bych zas prožíval to scénáristické peklo, že film je jiný, než jsem si ho představoval. Juraj Herz mi jednou řekl „Problém je v tom, že všichni scénáristi myslej, že jsou skvělí režiséři a naopak.“ To je fakt! (smích) Jsem rád, že v kapele mohu být scénáristou i režisérem, a ještě si najít skvělé „herecké“ obsazení!
Autor: Robert Rohál
Foto: Petr Krejčí, Ája Dvořáčková, Tereza z Davle a Antonín Králík.
Více informací naleznete třeba zde:
facebook.com/precedens30
Fotogalerie
