Je to zvláštní, jak se slavná pěvkyně neustále vyvíjí a jak umí překvapit. Řeč je o Dagmar Peckové. I když si prošla hvězdnou kariérou, dodnes umí zaujmout něčím novým a třeba i nečekaným. Ale hlavně má stále úspěch – třeba zrovna v inscenaci Mistrovská lekce, kterou nastudovala v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Dokonce byla za svůj velký činoherní debut oceněna širší nominací na Cenu Thálie 2022. Nejbližší repríza bude na mladoboleslavské scéně už 4. listopadu, ale ještě předtím bude představení uvedeno i v Praze, konkrétně 1. listopadu v Divadle Kalich.
Čí to byl nápad, respektive kdy a proč vzniklo inscenace Mistrovská lekce? Kdo za to může?
Na podzim roku 2018 jsem byla pozvána do mladoboleslavského divadla na talk show na Malou scénu. Přiznám se, že jsem toho o tamním divadle moc nevěděla. A o to bylo větší a radostnější překvapení ze setkání se šarmantním Petrem Mikeskou, šéfem divadla, který se mnou rozhovor vedl. Celý večer byl velmi vtipný a probíhal ve přátelském duchu. No a slovo dalo slovo a Petr mi vlastně během tohoto večera nabídl roli Marie Callas v divadelní hře Terrence McNallyho Mistrovská lekce.
Vybaví se vám premiéra Mistrovské lekce a vůbec pocity před a po premiéře?
Moje největší starost byla nepoplést text, nepřeskočit hnedle několik stránek scénáře najednou a předvést těch několik měsíců perné práce - pokud možno bez ztráty kytičky. Což se povedlo. No… a pak následovala bujará oslava a všichni, nejenom paní ředitelka Janeta Benešová, byli velmi šťastní, že to tak dopadlo… Protože ono to taky vůbec dobře dopadnout nemuselo! Pro divadlo to byl velký risk se pouštět na tenký led s hlavní rolí pro neherečku, jejíž text obsahuje 44 stran hustě popsaného textu.
Předtím jste působila roky v opeře, byli to operní pěvci, kteří vás na scéně obklopovali, nyní jste hrála s činoherci? Je to velký rozdíl?
Ano. Činoherci jsou oproti hysterickým operním pěvcům, kteří se neustále bojí o své hlasivky a jejichž ego jim téměř nikdy nedovolí chovat se normálně, poměrně vyklidnění, vtipní a kolegiální. Ježíš, to zase bude řev (smích).
Vy jste ale nikdy nebyla operní pěvkyně, která by to své "jenom" odzpívala?
Tak já jsem už v 15 letech dělala zkoušky na konzervatoř rovnou na dva obory. Operní zpěv a herectví. Nevzali mě tenkrát nikam a já musela do Chrudimi na matematické gymnasium, protože už jinde nebylo místo. Rok na to už jsem se soustředila u přijímacích zkoušek jen na obor zpěv a povedlo se. První zkušenosti jsem sbírala v muzikálových a operetních rolích v Plzni a v Hudebním divadle v Karlíně. Tenkrát se tam chodilo za dvaadvacetiletou Elisou Doolitlovou - za jakousi úplně neznámou Peckovou. A tehdejší šéf oboru herectví pražské konzervatoře, pan Jiří Vala, mně ani omylem nechtěl uvěřit, že mě tehdy, před šesti lety, nepřijal na to herectví… A tyhle základy tam už zůstaly. Pak jsem v drážďanské opeře narazila na skvělou režisérku Christine Mielitz, žákyni Harryho Kupfera. A s tou jsem si báječně porozuměla. Z jejích rad jsem čerpala celý profesní život. No a v neposlední řadě na mě měla vliv další německá režisérka Ruth Berghaus, která začínala kariéru přímo u Bertholta Brechta.
Vraťme se do současna. Co další činoherní role? Rýsuje se něco, je nějaký nápad, máte nějaký sen?
Jan Jiráň už pro mě něco napsal. Jen se čeká na příznivější situaci bez pandemií a válek, abychom ji mohli uvést. Víc zatím prozradit nesmím. I s Petrem Mikeskou hledáme hry a témata, která by se pro mě hodila. Není to úplně jednoduché při tak vynikajícím startu s Mistrovskou lekcí.
Zajímalo by mne, jak moc sledujete film a které herečky až už naše nebo zahraniční máte ráda?
Filmy miluji a obdivuji. Je ale těžké z rukávu vysypat tu nejlepší herečku… Ale možná stojí za to jmenovat Meryl Streep. Je konstantně vynikající.
Zpět ke zpívání. Není to tak dávno, co jste zpívala v Africe. Proč zrovna Afrika?
Jsme předsedající země Evropské Unie. A to je důvod, aby české ambasády ve všech koutech světa na naši vlast upozornily nějakým dobrým kulturním počinem. No a já dostala tentokrát pozvání od české ambasády v JAR. Zpívala jsem jeden koncert v Kapském městě a jeden v Pretorii. Měla jsem možnost procestovat okolí Kapského města – Mys dobré naděje, Stolovou horu, lachtaní safari, rezervaci tučňáků. Je tam teď rozkvetlé jaro. V Pretorii mě čekaly aleje fialově rozkvetlých jacarand. Něco tak nádherného se skutečně nevidí. Na konci jsem si ještě prodloužila pobyt a vypravila se do přírodní rezervace Pilanesbergu, kde jsem během dvou dní jela čtyři safari. A měla jsem neuvěřitelné štěstí. Veškerá zvířena včetně nosorožců, slonů, leopardů, lvů a buvolů se nám vyloženě pletla mezi kola vozu. I sám průvodce říkal, že něco takového zažil málokdy. Jako dítě jsem obdivovala Ing. Wagnera, který založil první české safari v nedalekém Dvoře Králové. A teď se mi ten sen konečně splnil.
Nějak mi to nedá se nezeptat, co pro vás znamenal dirigent Libor Pešek, který zemřel...
Libor byl dlouhá léta šéfem tehdy nově založeného orchestru Pardubické komorní filharmonie, která často hrávala v Chrudimi na koncertech. Jako dítě jsem mu nosila na pódium květiny a jako pubertální dívčina jsem si snila svoje sny, když jsem ho viděla dirigovat. Jeho šarm zřejmě působil na všechny věkové kategorie. A v roce 1993 přišlo pak pozvání na koncert v Londýně s Českou Filharmonií na Mahlerovy Písně potulného tovaryše pod taktovkou Libora Peška. Kruh se uzavřel a od té doby jsme spolupracovali s železnou pravidelností. Na Libora jsem se mohla obrátit s čímkoli. A i když ho to vůbec nemuselo zajímat, měl pro mě slova pochopení a dobrou radu pro život. Vždy smířlivý, otcovský, moudrý, skromný, neskonale vtipný, oduševnělý a vzdělaný. Velký člověk a umělec, který si nikdy na nic nehrál.
Ve vaší branži jste léta spolupracovala s těmi nejlepšími z nejlepších. Na koho ještě ráda vzpomínáte, kdo vám dal šanci a kdo vás vyloženě "nakopl" ve vaší kariéře ještě výš?
Tak samozřejmě, že bez mé matky a její velké podpory, by nebyl začátek. Ačkoli byla samoživitelka, podporovala mě nejen obrovskou výdrží, ale i finančně. Tu zabejčelost mám po ní. Dále moje učitelka a mentorka, paní Antonie Denygrové, sólistka Národního divadla, která můj hlas dlouhá léta skutečně dobře vedla a připravila mě tak na světová jeviště. Dirigent Jiří Bělohlávek, který mně po letech v zahraničí dal u nás v Čechách opět šanci. Jmenovaný Libor Pešek, Jaroslav Krček, dirigent Christopher von Dohnanyi, ředitel Salzburských festivalů Gerard Mortier. Dominique Meyer, ředitel Vídeňské opery. Neméně i spousta manažerů. Musím jmenovat i Dr. Jiřího Tichotu a jeho Spirituál kvintet. Výčet by byl jistě dlouhý. Na jevištích se pohybuji víc, jak čtyřicet let, z toho jsem působila v zahraničí téměř třicet let. Byla to velmi plodná léta.
S jakými ohlasy jste se setkala po uvedení televizního dokumentu Stoptime Dagmar Peckové?
Škoda, že ten film nebyl na IVysílání České televize o něco déle. Já sama jsem ho viděla na premiéře, která byla součástí festivalu Zlatá Praha. Pak jsem odletěla do Jižní Afriky. Tak aspoň tak. Film se setkal s obrovským úspěchem. Diváci, myslím, obdivovali hlavně moji otevřenost a pravdomluvnost. Spousta lidí si uvědomilo, co všechno se musí v tomto jobu umět, znát, podstoupit. A jak pomíjivé to vše je. Víte, s věkem si člověk uvědomí, jak důležité je jednat na rovinu. Se všemi. Vyložit karty na stůl, ať je to cokoli. Pak se vůbec nemusíte obávat, že by na vás někdo “něco” vytáhnul, co byste eventuálně nechtěl. Nemají mě za co chytit. Pokud někde pojmenuji nějaký nešvar, můžou mně akorát dehonestovat nějací anonymové v diskusích pod zaplacenými nepravdivými bulvárními články. A já se mohu upřímně smát, jak se potrefené husy snaží.
Robert Rohál
Foto archiv Dagmar Peckové
Je to zvláštní, jak se slavná pěvkyně neustále vyvíjí a jak umí překvapit. Řeč je o Dagmar Peckové. I když si prošla hvězdnou kariérou, dodnes umí zaujmout něčím novým a třeba i nečekaným. Ale hlavně má stále úspěch – třeba zrovna v inscenaci Mistrovská lekce, kterou nastudovala v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Dokonce byla za svůj velký činoherní debut oceněna širší nominací na Cenu Thálie 2022. Nejbližší repríza bude na mladoboleslavské scéně už 4. listopadu, ale ještě předtím bude představení uvedeno i v Praze, konkrétně 1. listopadu v Divadle Kalich.
Čí to byl nápad, respektive kdy a proč vzniklo inscenace Mistrovská lekce? Kdo za to může?
Na podzim roku 2018 jsem byla pozvána do mladoboleslavského divadla na talk show na Malou scénu. Přiznám se, že jsem toho o tamním divadle moc nevěděla. A o to bylo větší a radostnější překvapení ze setkání se šarmantním Petrem Mikeskou, šéfem divadla, který se mnou rozhovor vedl. Celý večer byl velmi vtipný a probíhal ve přátelském duchu. No a slovo dalo slovo a Petr mi vlastně během tohoto večera nabídl roli Marie Callas v divadelní hře Terrence McNallyho Mistrovská lekce.
Vybaví se vám premiéra Mistrovské lekce a vůbec pocity před a po premiéře?
Moje největší starost byla nepoplést text, nepřeskočit hnedle několik stránek scénáře najednou a předvést těch několik měsíců perné práce - pokud možno bez ztráty kytičky. Což se povedlo. No… a pak následovala bujará oslava a všichni, nejenom paní ředitelka Janeta Benešová, byli velmi šťastní, že to tak dopadlo… Protože ono to taky vůbec dobře dopadnout nemuselo! Pro divadlo to byl velký risk se pouštět na tenký led s hlavní rolí pro neherečku, jejíž text obsahuje 44 stran hustě popsaného textu.
Předtím jste působila roky v opeře, byli to operní pěvci, kteří vás na scéně obklopovali, nyní jste hrála s činoherci? Je to velký rozdíl?
Ano. Činoherci jsou oproti hysterickým operním pěvcům, kteří se neustále bojí o své hlasivky a jejichž ego jim téměř nikdy nedovolí chovat se normálně, poměrně vyklidnění, vtipní a kolegiální. Ježíš, to zase bude řev (smích).
Vy jste ale nikdy nebyla operní pěvkyně, která by to své "jenom" odzpívala?
Tak já jsem už v 15 letech dělala zkoušky na konzervatoř rovnou na dva obory. Operní zpěv a herectví. Nevzali mě tenkrát nikam a já musela do Chrudimi na matematické gymnasium, protože už jinde nebylo místo. Rok na to už jsem se soustředila u přijímacích zkoušek jen na obor zpěv a povedlo se. První zkušenosti jsem sbírala v muzikálových a operetních rolích v Plzni a v Hudebním divadle v Karlíně. Tenkrát se tam chodilo za dvaadvacetiletou Elisou Doolitlovou - za jakousi úplně neznámou Peckovou. A tehdejší šéf oboru herectví pražské konzervatoře, pan Jiří Vala, mně ani omylem nechtěl uvěřit, že mě tehdy, před šesti lety, nepřijal na to herectví… A tyhle základy tam už zůstaly. Pak jsem v drážďanské opeře narazila na skvělou režisérku Christine Mielitz, žákyni Harryho Kupfera. A s tou jsem si báječně porozuměla. Z jejích rad jsem čerpala celý profesní život. No a v neposlední řadě na mě měla vliv další německá režisérka Ruth Berghaus, která začínala kariéru přímo u Bertholta Brechta.
Vraťme se do současna. Co další činoherní role? Rýsuje se něco, je nějaký nápad, máte nějaký sen?
Jan Jiráň už pro mě něco napsal. Jen se čeká na příznivější situaci bez pandemií a válek, abychom ji mohli uvést. Víc zatím prozradit nesmím. I s Petrem Mikeskou hledáme hry a témata, která by se pro mě hodila. Není to úplně jednoduché při tak vynikajícím startu s Mistrovskou lekcí.
Zajímalo by mne, jak moc sledujete film a které herečky až už naše nebo zahraniční máte ráda?
Filmy miluji a obdivuji. Je ale těžké z rukávu vysypat tu nejlepší herečku… Ale možná stojí za to jmenovat Meryl Streep. Je konstantně vynikající.
Zpět ke zpívání. Není to tak dávno, co jste zpívala v Africe. Proč zrovna Afrika?
Jsme předsedající země Evropské Unie. A to je důvod, aby české ambasády ve všech koutech světa na naši vlast upozornily nějakým dobrým kulturním počinem. No a já dostala tentokrát pozvání od české ambasády v JAR. Zpívala jsem jeden koncert v Kapském městě a jeden v Pretorii. Měla jsem možnost procestovat okolí Kapského města – Mys dobré naděje, Stolovou horu, lachtaní safari, rezervaci tučňáků. Je tam teď rozkvetlé jaro. V Pretorii mě čekaly aleje fialově rozkvetlých jacarand. Něco tak nádherného se skutečně nevidí. Na konci jsem si ještě prodloužila pobyt a vypravila se do přírodní rezervace Pilanesbergu, kde jsem během dvou dní jela čtyři safari. A měla jsem neuvěřitelné štěstí. Veškerá zvířena včetně nosorožců, slonů, leopardů, lvů a buvolů se nám vyloženě pletla mezi kola vozu. I sám průvodce říkal, že něco takového zažil málokdy. Jako dítě jsem obdivovala Ing. Wagnera, který založil první české safari v nedalekém Dvoře Králové. A teď se mi ten sen konečně splnil.
Nějak mi to nedá se nezeptat, co pro vás znamenal dirigent Libor Pešek, který zemřel...
Libor byl dlouhá léta šéfem tehdy nově založeného orchestru Pardubické komorní filharmonie, která často hrávala v Chrudimi na koncertech. Jako dítě jsem mu nosila na pódium květiny a jako pubertální dívčina jsem si snila svoje sny, když jsem ho viděla dirigovat. Jeho šarm zřejmě působil na všechny věkové kategorie. A v roce 1993 přišlo pak pozvání na koncert v Londýně s Českou Filharmonií na Mahlerovy Písně potulného tovaryše pod taktovkou Libora Peška. Kruh se uzavřel a od té doby jsme spolupracovali s železnou pravidelností. Na Libora jsem se mohla obrátit s čímkoli. A i když ho to vůbec nemuselo zajímat, měl pro mě slova pochopení a dobrou radu pro život. Vždy smířlivý, otcovský, moudrý, skromný, neskonale vtipný, oduševnělý a vzdělaný. Velký člověk a umělec, který si nikdy na nic nehrál.
Ve vaší branži jste léta spolupracovala s těmi nejlepšími z nejlepších. Na koho ještě ráda vzpomínáte, kdo vám dal šanci a kdo vás vyloženě "nakopl" ve vaší kariéře ještě výš?
Tak samozřejmě, že bez mé matky a její velké podpory, by nebyl začátek. Ačkoli byla samoživitelka, podporovala mě nejen obrovskou výdrží, ale i finančně. Tu zabejčelost mám po ní. Dále moje učitelka a mentorka, paní Antonie Denygrové, sólistka Národního divadla, která můj hlas dlouhá léta skutečně dobře vedla a připravila mě tak na světová jeviště. Dirigent Jiří Bělohlávek, který mně po letech v zahraničí dal u nás v Čechách opět šanci. Jmenovaný Libor Pešek, Jaroslav Krček, dirigent Christopher von Dohnanyi, ředitel Salzburských festivalů Gerard Mortier. Dominique Meyer, ředitel Vídeňské opery. Neméně i spousta manažerů. Musím jmenovat i Dr. Jiřího Tichotu a jeho Spirituál kvintet. Výčet by byl jistě dlouhý. Na jevištích se pohybuji víc, jak čtyřicet let, z toho jsem působila v zahraničí téměř třicet let. Byla to velmi plodná léta.
S jakými ohlasy jste se setkala po uvedení televizního dokumentu Stoptime Dagmar Peckové?
Škoda, že ten film nebyl na IVysílání České televize o něco déle. Já sama jsem ho viděla na premiéře, která byla součástí festivalu Zlatá Praha. Pak jsem odletěla do Jižní Afriky. Tak aspoň tak. Film se setkal s obrovským úspěchem. Diváci, myslím, obdivovali hlavně moji otevřenost a pravdomluvnost. Spousta lidí si uvědomilo, co všechno se musí v tomto jobu umět, znát, podstoupit. A jak pomíjivé to vše je. Víte, s věkem si člověk uvědomí, jak důležité je jednat na rovinu. Se všemi. Vyložit karty na stůl, ať je to cokoli. Pak se vůbec nemusíte obávat, že by na vás někdo “něco” vytáhnul, co byste eventuálně nechtěl. Nemají mě za co chytit. Pokud někde pojmenuji nějaký nešvar, můžou mně akorát dehonestovat nějací anonymové v diskusích pod zaplacenými nepravdivými bulvárními články. A já se mohu upřímně smát, jak se potrefené husy snaží.
Robert Rohál
Foto archiv Dagmar Peckové
Fotogalerie
