Pořídili jste si štěně, psa z útulku nebo se vám narodilo dítě? Pořád je to stejná situace. S dítětem je to o malinko jednodušší, protože my si pamatujeme vlastní dětství, máme společný jazyk a víme, co je dobré a co je špatné. U zvířete je to ale úplně jiné. Vzali jsme ho z přirozeného prostředí a je naší povinností zajistit, aby pro něj lidský svět byl přirozený. Jak to myslíme?
Představte si, že jste v džungli a rodiče jsou vlci. To samé zažívá pes v lidském světě. Nemáme společný jazyk, ten se teprve musí vytvořit. Lidský svět je pro psa plný nebezpečí, dokud se sám nepřesvědčí o opaku. A nic, vůbec nic nás neopravňuje si myslet, že pes se chce zavděčit nebo bude spolupracovat z lásky. Neplatí to pro člověka, nikdy to nebude platit u zvířat. Vadí vám, jak jsou chována zvířata v cirkuse nebo zoo? Ten problém není prostor, jaký mají k dispozici, ale jejich mentální rozvoj a vlastní aktivita místo přežívání. Když vedle šelmy dáte půlku krávy, nikdy se nepůjde proběhnout. Ale bez aktivity, snažení, učení a zaslouženého úspěchu se zblázní.
Tresty nefungují, i když si mnozí myslí opak
Zvláštní na tom je, kolik lidí si myslí, že dominance, vůdce smečky a tresty jsou normální. Napadlo vás někdy, proč neexistuje žádná kniha o trestech a zákazech? Protože nefungují, a přesto je spousta rodičů, trenérů a majitelů psů vesele používá. Nedává to smysl. Je to dokonce vědecky prokázáno. Thorndiekův zákon efektu: chování, které bude odměněno, se bude opakovat. Chování, které nebude odměněno, bude mizet. Nikde a nikdy se neřeší trest. Protože nefunguje, nic neučí, nikdy nezaručí, že chování příště bude lepší.
A úplně jsme vynechali to přirozené. Snažit se, učit se a uspět. Každý chytrý rodič ví, že nejdůležitější je všeobecný rozvoj a schopnost a ochota se učit. Takže jsme vymysleli školku a školu pro mentální rozvoj, pro fyzický rozvoj je nejlepší začít s atletikou, gymnastikou a plaváním a někdy potom až řešit specializaci. Proto jsou specializované až střední školy a sportovní výsledky důležité až v dorostu. Schopnost a ochota se učit se v praxi ale rychle vytratila s otázkami: Jak bylo ve škole? Vyhráli jste? Místo abychom se ptali: Co nového jsi se naučil? Jak jsi si zahrál? Co se ti povedlo?
Nový člen rodiny
Stejným způsobem bychom měli přistupovat k našemu novému členu rodiny, pejskovi, ať už je to štěňátko nebo dospělý pes například z útulku. Je třeba si uvědomit, že je zásadní rozdíl dělat něco, co chci, protože jsem se naučil, že je to skvělé a spojené s odměnou, a mezi tím, když něco dělám, protože se chci jen vyhnout trestu. To je podle mě zásadní nepochopení u lidí, kteří říkají: pes se chce zavděčit nebo pes musí vědět kdo je vůdce smečky. Nemusí. Stačí mu zjistit, že jste chytřejší. Potrava, kterou mu dáváte, je jednou z jeho čtyř základních a přirozených motivací. Proto nedává smysl krmit do misky a zadarmo nebo ještě hůř, nechat přístup k potravě volný. Je to stejné jako nechat doma volně peníze. Jak má potom dítě zjistit, že nic na světě není zadarmo? A že je normální komunikovat a spolupracovat? Rozmazlený pes má úplně stejné problémy jako rozmazlené dítě a majitel nebo rodič mají naprosto stejné starosti, jak s nimi komunikovat a spolupracovat.
Pes je v nevýhodě
Pokud jde o dítě, výhodou je, že mu, jako člověku, spoustu věcí vysvětlíte. Ono to příjme a pochopí a nemusí k tomu mít vlastní osobní zkušenost. Psovi nic a nikdy nevysvětlíte. Každý kontakt se psem musí být dobrovolný a pes má vždy právo se bránit. Pes se sám rozhodne, jestli se nechá pohladit. Psa můžete naučit chování jako nástroj, abyste zajistili veterinární vyšetření. Ale musíte ho to naučit. Pes chce první do dveří, protože je prostě zvědavý, stejně jako dítě, a dokazovat si „vůdcovství“ tím, že psa nebo dítě za to budu trestat, může jen hlupák. Ale naučit se sednout si u dveří a počkat na signál se naučí každý, když se to vyplatí a bude následovat odměna.
Zároveň jsem si jistý tím, že nikdo není nadšený z autority a podřídí se jí jen omezeně, dočasně nebo s výhradami. Každý ale bude nadšený z komunikace a spolupráce. To znamená respekt, láska, znalosti a hodně trpělivosti, protože nikdo učený z nebe nespadl. Ani pes, ani člověk.
Jak zvládnout odloučení
A jaký je reálný psí svět? Když jste spolu, děláte všechno proto, aby to bylo super, ale až spolu nebudete? A ta chvíle po svátečních dnech určitě nastane. Když si spolu hrajete, psa musíte naučit, kdy si hrát nechcete. Když jste spolu, musíte psa naučit, jak být sám. Dítěti to vysvětlíte, ale pes se musí naučit správné chování, protože zákazy nefungují. Prosím rozhodně to není automatické ani přirozené. Neřešte, co máte doma teď, ale jak to začalo. Jak jste hru správně ukončili a jak jste psa naučili, že teď už nebude odměněno žádné nabízené chování? Jak jste psa učili a naučili, že být sám je v pořádku? Že když odcházíte, tak se vlastně nic neděje. Je to přirozené a normální? Napadlo vás teď, že za separační úzkost psa, ničení bytu nebo štěkání a vytí možná můžete sami?
Co s tím je jednoduché, ale není to snadné. Naučit psa odpočívat. Odpočinek musí být kontrolovaný, bezpečný a pravidelný. Stejně jako u člověka. Oba potřebujeme vlastní prostor, kde nás nic a nikdo neruší. Nechat psa volně na zahradě nebo v bytě je stejné jako pro člověka odpočívat na diskotéce. Člověk potřebuje v průměru 8 hodin odpočinku denně a pes 16 hodin. To je prostě fakt. Řešením je ložnice a naučené chování. O odpočinku nejsou žádné pochybnosti, protože bez něj vznikne hyperaktivita (neschopnost se učit) nebo agresivita a všem jde o život. S dítětem taky nevyjednáváte, jestli je nebo není čas na spánek, tak proč se psem? Naučte psa odpočívat, zajistěte, že jeho odpočinek bude bezpečný, kontrolovaný a pravidelný. Zdraví psa bude v bezpečí a jeho schopnost a ochota se učit bude fungovat.
Hloupá mantra socializace
Chtěl bych, aby můj Ari miloval všechny psy i lidi? Samozřejmě, že ano, a, všichni by to u svých psů chtěli. Ale když si představím, co bych všechno musel udělat, aby moje přítelkyně, v rámci teze „milovat všechny a všechno“ milovala pavouky a já třeba opilce, tak jsem moc a moc opatrný.
Ano, každého můžete zlomit a utlumit. Moje svoboda končí tam, kde začíná Ariho svoboda. Nemůžu ho nutit, můžu ho jen naučit, že být hodný se vyplatí. Ale o tom, s kým si Ari chce hrát nebo kým se nechá očichat si rozhoduje jen a pouze on sám. Ale přitom nesmí na nikoho sám útočit. Aby to nedělal, využiju kontrapodmiňování čili udělám z negativního podnětu naopak podnět, který Ari miluje, abych ho potom mohl naučit neutrální reakci na vše, co by mohlo být problém – na psy, lidi, cyklisty, auta, zvěř, bouřku nebo ohňostroj. Když to pes sám nezvládne, pomůže přesměrování jeho aktuálního chování na naučené chování, například na přivolání nebo chůzi na vodítku, které je tak upevněné, že je silnější než to aktuální nežádoucí, špatné, agresivní chování.
Takže neplatí ta podle mě hloupá mantra klasické socializace, že pes si musí hrát s každým psem, musí se nechat od každého pohladit, nechat si sáhnout do tlamy, nesmí jít první do dveří, musí vědět, kdo je vůdce. Dítě projde 100% socializací během školky a školy, a přesto si vybírá, s kým si bude hrát nebo kdo ho smí pohladit.
Když má pes strach
Co přesně podle nás, lidí, znamená nesocializovaný pes? Například toto:
- pes se brání, když na něj cizí pes doráží
- pes se nenechá pohladit
- pes má strach z různých povrchů
- pes nezvládá cestování hromadnou dopravou
- pes nezvládá více lidí okolo sebe
- pes nezvládá změny místa
- pes nezvládá změny času
- pes nezvládá různé situace
Jenže tak to není. Nikdo z nás nemá právo za psa rozhodnout, co je a co není z jeho pohledu bezpečné nebo nebezpečné. Stejně jako u člověka potom existují jen dvě možnosti. Můžete tím druhým manipulovat, k něčemu ho nutit a hloupě předpokládat, že to zvládne, anebo respektovat, že každý jsme jiný, i ten pes (i když pořád platí, že se učíme stejně), budete mít základní znalosti přírodních zákonů a principů v psím světě a budete nekonečně trpělivý, jako by to bylo vaše dítě.
Pes z útulku na tom bude o něco hůř, protože si pamatuje. Podle mě je v takovém případě mnohem jednodušší začít od začátku, než řešit co bylo, protože na 99 % stejně nic nezjistíme. Takže nové jméno, odpočinek pravidelný, kontrolovaný a bezpečný, samozřejmě pravidelný mentální trénink, nepravidelná fyzická zátěž (podle možností majitele). Prostě a jednoduše láska, základní znalosti, maximální respekt a trpělivost.
Hlavně postupně
Když se pes ocitne v rodině s více členy, je v takovém případě zásadní posloupnost rodinných příslušníků. Jeden konkrétní člověk učí psa jedno konkrétní a celé chování, které potom předá dál ostatním členům rodiny. Takže naučíte psa „přivolání”. To znamená nejdřív gesto na přímou a potom na nepřímou odměnu. Když vám pes chování sám nabízí - kdykoli a kdekoli běží ke gestu a dotkne se, přidáváte signál pro “přivolání”. Chování upevníte a zatížíte. Teprve potom začne gesto používat další člen rodiny. Pes už ví, že běžet ke gestu a dotknout se, se vyplatí. Takže začne chování opět sám nabízet. Teprve potom k jeho nabízenému chování další člen rodiny přidá signál. Pořád platí, že opět chování musí upevnit (různá místa s motivační osou a v různé časy) a zatížit rušivými vlivy nejdřív na bezpečnou, potom na útěkovou a teprve potom na kritickou vzdálenost. Než se to pes naučí, bude to trvat několik týdnů, ale předat již naučené chování někomu dalšímu zvládnete za pár dnů.
Pes si nic nepředstaví
Hlavně musíte mít stále na mysli, že pes nemá představivost, takže mu nic a nikdy nevysvětlíte. Pes si musí všechno zažít, získat vlastní zkušenost a učí se úplně stejně jako člověk. Nejdřív fáze vysvětlení, potom upevnění a teprve potom zatížení chování a zbytek života fáze praxe, protože žádné chování nezůstává stejné - buď se zlepšuje nebo zhoršuje. A upřímně? Pes je také osobnost a má také svoje nálady, stejně jako člověk. Takže přisuzovat lidské vlastnosti někdy smysl přece jen dává.
Pořád platí, že se na ně ale nemůžeme a nesmíme vymlouvat, protože pravda je jen jedna. Pes za své špatné chování nikdy nemůže. Jenom my.
V jedné chvíli jen jedna věc
Podívejme se nyní pro srovnání na náš, lidský svět, jak to funguje třeba ve světě sportu. Protože podobně by to mělo fungovat při moderním tréninku s vaším psem.
Každý trenér hledá a potřebuje rozdílové, ale hlavně kreativní hráče. Jak přesně rozvíjí, trénuje, podporuje “kreativitu” během každého tréninku? U každého sportu je zásadní první dotek. Zeptejte se, jak přesně se učí první dotek. Když se zamyslíte, uvědomíte si, že tak jednoduchá situace má několik desítek kritérií – hráč stojí, jde, kluše, běží, sprintuje, přihrávka jde zleva, zprava, zepředu, zezadu. Hráč, obránce, záložník nebo útočník, potom pokračuje doleva, doprava, zpátky nebo dopředu. Hráč se při prvním doteku učí ale jen jedno kritérium, jednu situaci. To je třeba mít na paměti a snadno na to zapomínáme, u lidí i u psů –že organismus je schopen a ochoten se „učit a naučit” v jedné chvíli jen a pouze jedno kritérium.
Existuje tenisová škola, ve které děti první tři roky nikdy nehrají žádný zápas. Proč? Protože praxe ukázala, že během zápasu se již osvojené dovednosti významně zhoršují. Takže dává smysl nejprve pilovat dovednosti a teprve, když si je žák zcela osvojí, zatíží se tento hotový základ dalším chováním, kritériem, tedy zápasem.
Netrestejte, chvalte
Příroda to opět to vymyslela za nás. Každý organismus je schopný se učit a naučit skoro cokoli (viz kniha Tajemství talentu od Daniela Coyle). Záleží jen na nás, na co se zaměříme. Jestli na aktivitu, ochotu se učit, schopnost překonávat překážky a hledat řešení, nebo na lenost a výmluvy, které stejně skončí neštěstím nebo zlomením a utlumením organismu. Co takhle zakázat během zápasu rady a zákazy? Prostě jen chválit. Protože co je odměněno, se bude opakovat, co odměněno není, bude mizet.
Všichni víme, že hráč je první, kdo ví, že něco udělal špatně. Tak proč mu to ještě připomínáme? Chceme překvapivá řešení a rozdílové hráče, tak proč jim říkat, co mají dělat? V lidském světě si to umíme snadno představit a akceptovat. Teď už to jen aplikovat na ten psí.
Rozhovor připravila: Jitka Lenková
Zdroj: komunikační agentura Seteva
