Život na prodej je na našem knižním trhu nová publikace, kterou přeložil Jan Levora. Zdaleka to není jeho první japonská knihou, kterou pro české čtenářepřeložil. Navíc, pan překladatel je také člověk, který zná „Zemi vycházejícího slunce“ velice dobře, a navíc také vášnivě fotografuje. O tom, co ho přitáhlo k japonštině, kolik času stráví na jednom knižním překladu anebo i o tom, co vyjadřuje svými fotografemi, je právě následující rozhovor.
Vychází vám překlad nové knihy – Život na prodej. Čím vás novela zaujala?
Je to kniha mého oblíbeného japonského autora Jukia Mišimy. Je vtipná, napínavá a má švih. Je to groteskní až surrealistický příběh plný pitoreskních postav, ve kterém Mišima využívá satiru a černý humor ke zkoumání témat, která ho zaměstnávala v jeho tvorbě po celý život: smrti, krásy a erotiky. Když byl román po několika desetiletích v roce 2015 znovu vydán, stal se v Japonsku překvapivým bestsellerem a přispěl doma i v zahraničí k nové vlně zájmu o tohoto kultovního autora.
Je pravda, že je to vaše patnáctá kniha? A proto mě zajímá, kdy jste přišel na to, a proč překládat právě japonskou literaturu?
Vystudoval jsem japonštinu a přibližně deset let života jsem strávil v Japonsku, kam i nadále často jezdím. Miluji Japonsko, jeho kulturu i jazyk, ale také češtinu a literaturu obecně. Takže jsem to všechno tak nějak propojil a pustil jsem se do překládání převážně moderní japonské beletrie.
Která kniha byla první, kterou jste přeložil? Kdy to bylo?
Nejprve jsem publikoval několik překladů japonských povídek v časopisu Nový Orient. Teprve pak jsem sebral odvahu a na naléhání kamarádky, která pracovala v Japonském kulturním a informačním centru japonského velvyslanectví, jsem přeložil sbírku mikropovídek Někdo zaklepal, kterou napsal Šin’iči Hoši, jeden z hlavních představitelů japonské fantastické a vědecko-fantastické literatury. Kniha vyšla v roce 2002 v nakladatelství Brody, takže japonskou literaturu překládám vlastně již přes dvacet let.
Můžete zmínit alespoň některé knihy, které jste překládal a kterých si nejvíc ceníte? Mohou za to jejich autoři a témata, která vás zaujala, anebo vydavatelé?
Překládání japonské beletrie je můj koníček pro volný čas, takže si mohu vybírat, které knihy přeložím, a mohu si dovolit odmítat tituly, které mne nezaujmou. Zpočátku jsem se zaměřil převážně na současnou literaturu, protože jsem měl pocit, že její nabídka je u nás poměrně omezená, ale časem jsem přeložil i knihy některých autorů z počátku dvacátého století, například sbírku povídek Rjúnosuke Akutagawy Tělo ženy (2005), novelu Kjóky Izumiho Mnich z hory Kója (2007) nebo sbírku šesti povídek a jedné novely Edogawy Rampa Zrcadlové peklo (2016). Ale zpátky k Vaší otázce – všechny překlady jsou jako moje děti, všechny je mám rád.
Znáte některé japonské autory osobně? Máte přehled o tom, jak jsou jejich knihy v Japonsku známé či populární? A kteří autoři jsou tam nejoblíbenější?
V Japonsku vychází ročně tisíce nových knih, řada titulů je publikována nejprve časopisecky a teprve poté i knižně. Každoročně se uděluje mnoho literárních cen, existuje řada literárních časopisů a měřítka úspěchu jsou s českým literárním trhem nesrovnatelná. Když jsem například dokončil překlad skandálního bestselleru mladičké Hitomi Kaneharové Hadi a náušnice (2003), v Japonsku bylo již prodáno přes milion jeho výtisků. Osobně jsem se setkal vlastně jen s předním autorem japonské sci-fi Tecu Janem, kterého jsem v roce 2001 navštívil během soukromé cesty do Japonska v jeho domě nedaleko Tokia. Byl to již starý pán a necelé tři roky po našem setkání zemřel.
Dodnes vzpomínám na jeho vyprávění o životě a tvorbě a také na jahody se šlehačkou, které nám připravila jeho manželka. Můj překlad Janovy rozsáhlé povídky Legenda o vesmírném korábu z papíru, která byla po vydání rozpracována také do podoby románu, vyšel v roce 2001 v časopisu Ikarie.
Určitě musíte znát japonskou hudbu, filmy a vůbec historii a kulturu...
Ano, mám velice rád japonskou kulturu v celé její šíři, bohatosti a pestrosti. Miluji také japonské lidové umění a řemeslo, tradice a folklór. Cesty do Japonska plánuji tak, abych mohl navštívit co nejvíce lidových a náboženských slavností a festivalů nazývaných obecně macuri.
Jaké jsou reakce českých čtenářů? Které knihy, které jste v Česku přeložil, byly nejúspěšnější?
Myslím, že čeští čtenáři si japonskou literaturu velmi oblíbili. Pokud za měřítko úspěchu vezmeme počet prodaných výtisků, z mých překladů byl nejúspěšnější překlad románu V polévce miso, který napsal Rjú Murakami, „enfant terrible“ japonské literatury a jeden z nejvýraznějších představitelů japonské moderní prózy. Knihu vydalo, stejně jako většinu mých dosavadních překladů, nakladatelství Argo v roce 2008.
Jak dlouho trvá překlad takové jedné knihy...?
Obvykle žádám nakladatelství zhruba o šest měsíců na přeložení jedné knihy. Musím vždy počítat s tím, že se na nějaké zmínce o okrajové postavě nebo historické události, případně na rozluštění japonského přepisu jména nějakého cizince zaseknu třeba i na několik dní. Když si nevím rady, zkusím oslovit s prosbou o pomoc své japonské přátele. Někdy to bývá doslova detektivní pátrání po souvislostech, jménech a faktech. Na druhou stranu, právě tohle mě na překládání nejvíc baví.
Kromě toho, že překládáte japonské knihy, jste také fotograf. Zajímalo by mne, kdy jste s touto zálibou začal a co to bylo za fotografie, které jste ukázal světu. Máte za sebou prezentace vaší tvorby, výstavy...
Fotografování je další můj velký koníček, kterému se věnuji od roku 2006. Nejvíce mě zaujalo využití možností počítačových úprav k dodatečnému výtvarnému zpracování fotografií, především formou prolínání několika záběrů, jejich částečného odbarvování nebo převodu do černobílé verze a následného barevného tónování. Právě takové poetické, někdy až abstraktní obrázky jsem představil na svých dosavadních čtyřech výstavách.
Na čem teď pracujete?
Nyní se připravuji a těším na podzimní třítýdenní cestu do Japonska, kde bych chtěl opět hodně fotit a také pátrat po zajímavých knihách, které bych mohl přeložit. Zároveň začínám v těchto dnech pracovat na překladu dalšího románu Hiromi Kawakamiové Manazuru.
Robert Rohál
Foto: archiv Jan Levora
Fotogalerie
