Udělat rozhovor s Bohdanou Pavlíkovu je vždycky radost. Fascinuje mě totiž nejen jako tvárná herečka, ale líbí se mi, jak je přímá, v životě si na nic si nehraje a má smysl pro humor. A i když jsem měl původně záměr si popovídat o její poslední divadelní premiéře Happy End, nakonec jsme probrali všechno možné. Třeba o tom, jestli měla filmové idoly a herecké sny, jak to má s líčením a módou anebo jestli bude i letos organizovat dětský tábor.
Máte po premiéře inscenace Happy End, a proto mě zajímá, jaké jsou ohlasy ať už od vašich blízkých nebo od běžného publika?
Každá premiéra se nese v lehké nervozitě – hlavně nic nepokazit kolegům a také jak ji diváci přijmou. Měli jsme to štěstí, že nás nechal režisér Daniel Hrbek „otestovat“ den před veřejnou generální zkouškou kolegy (současnými i bývalými), a též sekcí obchodního oddělení. Dávali nám nádhernou zpětnou vazbu v podobě smíchu i slz, poté i slovní pochvalu, a tak jsme se všichni uklidnili, premiéru si užili a reakce byly tak krásně pozitivní, že se na každou další reprízu moc těšíme.
Sledujete recenze a kritiky? A vycházejí fundované články?
V zázemí u hereckých šaten máme nástěnky, kde jsou vyvěšeny denní i měsíční pracovní plány, a kromě jiného i vytištěné recenze a rozhovory. Takže netřeba nic vyhledávat, produkční nám tento komfort zajišťuje. Pokud vychází recenze v tisku, předpokládá se, že sám recenzent je fundovaný, nezaujatý. Ve většině případů tomu tak je…
S Lubošem Veselým, který je i vaším životním partnerem, představuje v této hře manželskou dvojici. Zajímavé je i to, že hrajete manžele po šedesáti letech. Je mi jasné, že skvělí herci zahrají všechno, ale přesto – co všechno jste vaší postavě musela dát?
Myslím, že náš pár je spolu jen 50 let (smích). Nejtěžší na celém procesu zkoušení bylo nepodléhat představě o poslední etapě života. Že se blíží konec… Pořád jsou to lidé a pokud jim fyzis dovolí, fungují tak, jak před těmi padesáti lety, jen to fungování je o něco krkolomnější, pomalejší. Ale dokáží se spolu zasmát, jsou relativně soběstační - i když každý má své limity. Takže nevidět stařenku jen jako třesoucí se postavu, která s každým pohybem naříká bolestí. Naši stařečci třeba tu bolest mají, ale umí s ní fungovat.
Jste herečka, ale když hrajete ženu, která je o řadu let starší než vy sama, a jste nalíčená na starou, tudíž nepředstavujete „krasavici inteligentní“. Zajímalo by mne, co to s vámi jako s dlouhonohou a dlouhovlasou blondýnou udělá?
Já se jako „šťabajzna“ nikdy moc nevnímala, necítila. Sama se normálně hrbím, místo minisukně radši navléknu kalhoty a díky své výšce jsem vždycky dávala přednost botám bez podpatku. I na jevišti je mi lépe, když nemusím být tou, k jejíž fyzičnu ostatní vzhlíží, tedy k jejím vnadám a sexappealu. Ještě v Šumperku, kde jsem musela hrát i v pohádkách, jsem si vyloženě užívala své trpaslíky (ano, i s výškou 176 cm!), vodnice, sudičky, čarodějnice, atd… Jsem trémista a postava staré paní mi dovoluje nezmatkovat, užívat si klidu, pomalosti a využít to své „hrbení se“.
Hrála jste role, kdy jste musela být starší než vy sama?
Zase se vracím k Šumperku, tam to bylo poprvé ve školním představení Trójanky, kdy má postava Hekabé byla už babičkou, mně bylo 20… Také jsem byla matkou Děda Vševěda a v O´Neillově Smutku sluší Elektře Kristinou Mannonovou, matkou dvou dospělých dětí. A to mi bylo tenkrát 24 let… Ale zase pomohlo líčení, stylizace.
Některé umělkyně se líčí, i když jdou s košem do popelnice, jiné se zpravidla v civilu nelíčí. Jak to máte vy?
V civilu nemám na obličeji ráda jakékoliv nánosy make-upu, pudru, rtěnka také není moje kamarádka. Připadám si taková ulepená (smích). Takže jediné, co snesu, je řasenka (pánbůh mi nadělil hodně světlé, nevýrazné řasy) a pomáda na rty. Líčení mi opravdu stačí jen na jevišti. A pro cestu k popelnicím se vzdám i té řasenky.
Vím o vás, že máte ráda český film i prvorepublikové či protektorátní filmové hvězdy. Které herečky z té doby vás zaujaly nejvíc?
Zajímají (spíš tedy zajímaly) mě všechny, jejich život, osudy. Nemám mezi nimi jen jednu jedinou, která by mě fascinovala nejvíc. Ale je to všechno stejně zkreslené, protože jsou to jen jejich vzpomínky, které někdo zaznamenal, upravil. Nebo pak už jen dedukce autorů životopisných knížek, které jsou z části věrné, z části i třeba vyfabulované či jinak převyprávěné.
Když vzpomeneme zahraniční filmy, vybaví se vám ženské postavy či role, které byste si ráda zahrála – třeba i na jevišti?
Převádět film na jeviště je velmi krkolomná, ošemetná záležitost. A převádět geniální, oceňovaný film ještě větší. Tam už záleží nejvíce na dramaturgovi, režisérovi a výtvarníkovi. Na jejich pohledu, jakémsi klíči k převedení na jeviště. A poté nasměrování herců, jakým stylem, způsobem je vést. Někdy to funguje, někdy ne. A asi se diváci, kteří onen film znají, nikdy nevyhnou srovnávání. Já měla vysněnou roli Sally Bowles z muzikálu Cabaret, kterou jsem si nakonec v Šumperku zahrála. Navzdory geniálnímu filmu a jeho obsazení, ale nebylo třeba převádět film na divadlo. Scénář totiž původně existoval jako divadelní hra. Ale i tak – k tomu srovnávání došlo. Pavlíková přece není Liz Minnelli! (smích).
Mám pocit, že ve Švandově divadle, kterého jste součástí, máte různorodé role a že si hodně zahrajete. Jaká je vaše postava v inscenaci Pankrác ´45, která si hraje už několik sezón?
Jelikož je tato role v programu označena jako „Nová“, tedy nově a zároveň poslední příchozí do pankrácké vězeňské cely, nemůžu prozradit, kým vlastně je. Její totožnost se odkryje, na rozdíl od ostatních postav, až v průběhu děje. Tato žena si nese tajemství totožnosti i života. Doba, do které je inscenace Pankrác 45´zasazena (1946) je nemilosrdná, nesmlouvavá a dost hysterická. A její dlouhá mlčenlivost je jen obranou.
V kolika inscenacích hrajete s Lubošem Veselým?
Ve Švandově divadle spolu hrajeme manžele kromě zmíněné tragikomedie Happy End také v představení Hadry, kosti, kůže. A v Cyranovi z Bergeracu, kde Luboš hraje titulní roli, jsem jeho ctitelkou Lejlou.
S Lubošem pořádáte i letní dětské tábory. Jak je to dlouho, kdy jste s tábory začali, a chystáte se na to i letos v létě?
Luboš se do naší party táborníků přidal před dvanácti lety. Je pomocnou silou v kuchyni, zdatným uklízečem, ale také údržbářem, který neváhá po prudkém lijáku proměnit kluzkou, blátivou cestičku ke skladu potravin v úhledný chodníček, aby si kuchařka Věrka nezlomila nohu. Tábor je „odrostlým dítětem“ mé tety. A nemilosrdný osud tomu chtěl, že jsem ho převzala a od roku 2016 (i když jsem souvisle jezdila od roku 1998) jsem jeho „maminkou“ já spolu s tábornicí Bárou. A nesmím zapomenout na dalších 25 lidí, bez kterých by to nešlo – kuchařka, kuchyňský personál, zdravotníci a instruktoři. Letos se chystáme opět. Tábor je zcela naplněn (některým zájemcům jsme kvůli kapacitě museli dát košem), jsme ve finální fázi příprav, scházíme se, dolaďujeme jednotlivé hry v rámci tématu Vikingové. Mě ještě čeká tisk vikingských platidel, a hlavně nasázet do nákupního košíku v Makru všechny potřebné potraviny a 10. července hurá za novým dobrodružstvím!
Co nového vás do konce divadelní sezóny ještě čeká? A rýsuje se v nové sezóně i nová role či inscenace?
Nové zkoušení do konce sezony už žádné. Na podzim 2022 jsem měla dvě premiéry – Kabaret Winton a Srpnové světlo, letos na jaře pak Happy End. Takže už jen hraní doma či na zájezdech. Z příští sezony vím zatím jen o svém účinkování v inscenaci Anny Kareniny, kterou připravuje náš umělecký šéf Martin Františák. Ale to je až za pár měsíců, takže teď se jen těším na prázdniny, tábor a rodiče na Šumavě. A přeju krásnou, slunnou a klidnou dovolenou všem čtenářům.
Robert Rohál
Foto archiv Švandovo divadlo
Fotogalerie
