V roce 1961 vyhrála konkurz a stala se hlasatelkou v hradecké redakci Československého rozhlasu. Během prvních dnů invaze v srpnu 1968 bylo možné slyšet její hlas z hradeckého rozhlasu, kterému tehdy poskytla své vysílací frekvence Svobodná Evropa; u mikrofonu tehdy strávila celých 52 hodin. V rámci normalizačních čistek pak na jaře roku 1970 musela z rozhlasu odejít. Dva roky byla bez zaměstnání, až v roce 1972 mohla začít pracovat v Hradci Králové jako uklízečka v městských lázních a později v nemocnici. Když se potom Hazdrovi přestěhovali do Prahy, získala zaměstnání jako sekretářka rehabilitační kliniky vinohradské nemocnice. Od roku 1980 až do odchodu do penze v roce 1988 pracovala jako účetní v papírnách OSPAP.

V prosinci roku 1989 jí oslovili z Československého rozhlasu, kde pak jako programová hlasatelka působila na stanici Vltava až do roku 2001. I potom ale účinkovala v dokumentech pro Českou televizi a zejména namlouvala hlášení pro pražské tramvaje a autobusy. *(zdroj: Wikipedie)

„Když jsem ve vzpomínkách na 1968, mám spoustu příhod ze života, které jsou laděné spíše vesele. Když ale vzpomínám na srpen, tak jednoznačně na to, že to vlastně byla strašlivá rána pro celý národ a že to byl šok, ze kterého jsme se nikdy nevyhrabali. To zranění je pořád bolavé, zejména pro určité skupiny lidí.“

Paní Dagmar, když se dnes podíváte na dění kolem sebe a vidíte leckdy až zmar, jako bychom zapomněli nejen na komunistickou minulost… proč lidi na to, co bylo, tak rychle zapomínají? Jak to celé vnímáte vzhledem k vašim prožitkům z roku 68?

Vnímám to tak, že jde převážně o lidi, kteří si určité situace spojili se svým mládím. Vytěsnili to ošklivé, pamatují si jen romantiku spojenou s tím, že každý rok dostávali od ROH bonboniéru k Vánocům a další různé úsluhy, a měli tak pocit, že se stát o maličkosti dobře staral. Pocit, že to stát za ně všechno udělá, že se na něj můžou spolehnout, o víc dále neusilovali. A tu krásnou romantiku si spojili se `starými zlatými časy`.

Když odhlédneme od starší generace, která si možná skutečně takovou „romantiku“ vysnila, kde vidíte příčinu v tom, že dneska tolik mladých lidí sympatizuje s komunismem?

Nedávno jsem četla knížku o tom, že všechno je propojené se vším, že existujeme na základě vibrací. A nejen na základě vibrací, ale i existence plodu v děloze matky, který je s matkou spojen jednoznačně a nezvratně jedním společným poutem. Když pak člověk potká houf skinů, tak si říká (a to jsem zase četla z jiné knihy), že dítě máme vychovávat tak, že ho obklopíme něhou a láskou. A já si živě představuji, jak jsou ty děti, ti skini, všichni v uniformách, černé triko, černé kalhoty a holá lebka, jak jsou matkou něžně hýčkány. Myslím si, že jde vesměs o lidi vychované bez lásky, kteří nehledají, ale nacházejí jednoduchá řešení, aby nemuseli moc přemýšlet, tak poslouchají. A neumějí rozlišit, co je a co není pro ně a pro zemi dobré.

Když jsem ve vzpomínkách na 1968, mám spoustu příhod ze života, které jsou laděné spíš zvesela. Když ale vzpomínám na srpen, tak jednoznačně na to, že to vlastně byla strašlivá rána pro celý národ a že to byl šok, ze kterého jsme se vlastně nevyhrabali nikdy. To zranění je pořád bolavé, zejména pro určité skupiny lidí.

Jaké jsou ty Vaše osobní emoce?

Vzpomínám si na to, jak jsem utíkala za tmy, když mi řekli, že jsme okupováni, utíkala jsem do rozhlasu v Hradci Králové. A cestou pěšky do rádia jsem si vybavovala maďarské události z roku 1956. Nejdříve tehdy museli pochopitelně umlčet sdělovací prostředky, potom vystříleli ochránce rozhlasu, potom tam začala střílet skupina komunistických sniperů ze střech na protestní shromáždění, takže v první fázi bylo několik set mrtvých. A tak jsem přemýšlela, co si ten táta (můj manžel) počne se sirotkama, když já u toho nebudu. No ale samozřejmě jsem se potom dostala do víru událostí a měla jsem úplně jiné myšlenky. A když se mě někdo ptal, jestli jsme měli strach, tak sice všichni říkají, že kdo se nebojí, tak je blázen a není normální, ale my jsme nestíhali mít strach, protože jsme měli tolik úkolů, že na to prostě nedošlo.

Měli jsme lítost, měli jsme vztek a měli jsme radost, když se podařilo umlčet stanice, kde vysílali Rusáci. My jsme tenkrát vysílali na vojenské vysílačce. A protože pochopitelně ve Svobodné Evropě sledovali všechny ty události, tak si uvědomili, že jsou jejich vlny potřebnější od nás, nikoliv z Mnichova, a tak veškeré své frekvence dali k dispozici rozhlasu v Hradci Králové. Takže Mnichov převzal naše vysílání, a to šířil do celého světa, i do Afriky. Ozvali se nám lidi, že jsou v Ugandě a že nás slyší. Po Evropě měl Mnichov pochopitelně perfektní vlny, takže to slyšeli také všichni. Čili tyto události už byly emocionálního rázu.

Je zajímavé, že jste si hned vzpomněla na Maďarsko 1956. Jistě vás v takové chvíli napadly i ty nejhorší scénáře...

Ono, když sedíte a čtete ty informace, a když vám vlastně hlaveň děla míří do oken, to není příjemný zážitek.

Byl tedy tank v Hradci u vás?

Ano, tam byl tank, to okupovali Poláci. Nevím, čí byl ten tank, ale byl tam. A přitom se celý den nepodařilo nás vypátrat, protože všichni, co se ptali na sídlo rozhlasu, tak byli odmítáni.  Posílali je tam a pak zase ukázali jinam, a pak zase tam a oni bloudili. A zrovna tak to bylo, když byl zřízen Úřad vládního zmocněnce pro tisk, rozhlas a televizi, který byl z Ostravy – Odon Závodský. Byl to bratr popraveného Závodského z procesů a jel z Ostravy do Prahy přes Hradec Králové s tím, že z Hradce dá zprávu, že dojel dobře a že do Prahy míří k nim.  Ale potřeboval se dostat s tím vozem do Prahy, než začne stanné právo v 18 hodin. Jenomže lidi mu neřekli, kde to naše rádio je, bloudil po celém okolí a marně. Tak potom sehnal policajta a řekl: „Musíte nás za cenu životů dovést do rádia.“ Tak pootevřeli dvířka, policajt si stoupnul do otevřených dveří a všechny odháněl a uvolňoval cestu pro auto. Potom dojeli šťastně do Vrchlického ulice před rádio. Policajt seskočil, zalomcoval bránou a hulákal na nás: „Soudruzi bacha, vezu vám dvě vši.“ On totiž právě ten Odon Závodský mluvil šlonzácky a policajt si myslel, že na nás jedou ti Poláci, takže nás chránil.

Ovšem na druhou stranu policajtští, kteří nás tam hlídali, nám prozradili, že je mezi zaměstnanci 5 agentů, kteří na nás donášejí. My jsme věděli o třech a teď si představte tu atmosféru vzájemné nedůvěry, když každý na každého koukal: „Jsi to ty?“

To si neumím představit, v tu chvíli zpochybňujete všechny, které jste tak dlouho znala.

Bylo to ošklivé. Ze všech těch emocionálních pocitů, které byly, dominoval pocit jakéhosi hnusu, ten byl nejsilnější.

To si jen představím a je mi úzko…

Radši si to nepředstavujte, ony jen i ty představy jsou energeticky silné a vytvářejí se také takové ty temné stíny. To je prostě boj, když někdo někomu bere energii, anebo když jí dává. Mám s tím jednu historku. Bylo tehdy brzy po srpnu. Já jsem byla vášnivá saunařka a v sauně se probíralo, kde co. Jednou se mnou v sauně seděly tři ženy a šuškaly si. Z toho hovoru bylo patrné, že jsou to kantorky. A ta jedna říkala: „A já to říkám, to nemá cenu to těm harantům říkat. Vždyť oni to ani nechtějí slyšet, vždyť je to ani nezajímá. Já jsem z toho strašně nešťastná. Já jim řeknu třeba, čtěte Lidové listy, a oni na mě jen koukaj.“ Omluvila jsem se, že jim vstupuju do hovoru, a říkám: „Prosím vás, nezlobte se, to je falešná představa, podle mě. Moje dcera tam má novou učitelku a ta jim říká, nalistujte si Listy toho a toho dne, té a té stránky a přečtěte si to. A to, co mě se nepodařilo, tak té učitelce se povedlo. A potom ty noviny kolovaly, aby si to ty děti mezi sebou přečetly. A já jsem dceři říkala, kde se ta tvá horlivost bere?            No, mámo, ona Zorinka říkala, že tohle je hrozně důležitý a támhleto taky.“ A ta paní vztyčila hlavu, seskočila z lavice, řekla pardon, pardon a odešla. Za moment přišla, měla v ruce brýle a než se jí zamlžily, tak se na mě podívala, a protože já jsem si s dcerou byla hrozně podobná, říká: „Aaa, vy jste paní Hazdrová, těší mě, ta Zorinka, to jsem já!“

Tak to je nádherný příběh…

To jsme se pochopitelně vrhly do náručí. A to nebyla jen jedna věc, toho bylo víc. Také paní učitelka mladší dcery mi jednou volala: „Prosím vás, mohla byste na chvilku doběhnout do školy? Já vám něco hrozně potřebuju říct.“ Ona mi to říct přímo nemohla, protože jsme měli napíchnutý telefon, tak jsem tam přišla a říká: „Paní Hazdrová, prosím vás, zapůsobte na to svoje dítě. Teď jsme měli za úkol kreslit boj o mír a vaše Jana kreslila tank a hořící letadlo.“ Ale průšvih byl, že to hořící letadlo mělo rudou hvězdu.

A kolik jí bylo, když kreslila tenhle obrázek?

Bylo jí 10 let. Lidi se brání ošklivým zprávám a teď už je úplná inflace, že lidi zprávy nesledují, že neberou tisk, že noviny krachují a že události se valí, ale ty lidi o tom nic nevědí. Je to velký průšvih. Jako mi jednou volala známá (přitom orientovaná, režisérka), a když jsme chvilku mluvily, říká: „Máš nějaký hrozně smutný hlas.“ Tak říkám, že umřel Navalnyj, že ho zabili. A ona se zeptala, kdo to je…

To je zajímavé, přitom by člověk řekl, že informace jsou všude kolem nás, a že to může těžko člověka někde minout?

Ano, prostě vědomé klapky – nevidím, neslyším.

Bohužel to tak má mnoho lidí nebo vidí a slyší jen vybrané, omezené…  

Já to považuju za špatné a myslím si, že to nemůže všechno zachraňovat škola, že to je úkol rodičů. Protože určité informace by měli mít žáci z první ruky, především z domova. Ale když člověk vidí ve valné většině, že už i maminka naloží kočárek do tramvaje nebo do metra, zafixuje kočárek a okamžitě vyndává mobil… a při tom čas jízdy je tak ideální k tomu, aby se mohly ty dvě neoddělitelné součásti jedněch buněk, dvou těl, aby se mohly k sobě přiblížit. A neděje se tak. A co je horšího, že mnohdy má člověk pocit, že některé rodiče ta péče obtěžuje, že je to otravuje. Že se snaží dítě dát co nejdříve babičce, aby byli svobodnější. Ten nedostatek lásky se projevuje a bude projevovat čím dál víc. Já na tyhle děti ale spoléhám, to poznání jde obrovskou rychlostí vzhůru a jestli to nezachrání tahle nová generace, tak jsme v háji.

Ono nám ani nic jiného nezbývá než být k nové generaci optimističtější, naštěstí je spousta mladých lidí velmi inspirativní.

Se schopnostmi, které ty předchozí generace nikdy neměly. Intuice jim funguje úžasně, telepatie jim funguje, tyhle věci, které se nedají ohmatat pěti smysly, tak ty děti zvládají naprosto dokonale. Kam se hrabou rodiče.

Ještě poslední otázka. Vy sama jste neuvažovala o emigraci?

Byla jsem šokovaná, kolik lidí nabízelo pomoc, že nám při útěku prošlapou cestičku. Ani jeden z nás dvou s manželem jsme ale nebyli schopni to udělat. Jednak jsme cítili povinnost vůči třem babičkám, které byly všechny vdovy čili nepřicházelo v úvahu, že bychom je opustili a vzdali se povinné péče o ně. A ta představa, že moje děti nemluví česky, ta mě lámala tak, že jsem až byla vylekaná mírou té úzkosti.

To je vše pochopitelné…

Pro nás tohle opravdu nebylo řešení, my jsme neměli před čím utíkat než před `těmi zlými`, to bylo ale stejně k ničemu. Jednoduše to vůbec nepřicházelo v úvahu. Navíc do ciziny, konkrétně do Bulharska k moři, jsme se poprvé dostali až po dlouhých letech manželství.

Ve kterém to bylo období?

To bylo na desáté výročí svatby, v roce 1963. A já jsem tam uslyšela českou melodii z restaurace a rozbrečela se. A to jsem věděla, že se můžu vrátit, že jsem v pohodě, že se večer navečeřím a v klidu usnu, ale věděla jsem, že domov mám tady u nás.

Četla jsem nějaké příběhy lidí, kteří emigrovali, a právě stesk po vlasti byl to nejtěžší. Nechtěli to dávat tolik na odiv, měli v zahraničí svůj život, ale ten stesk byl obrovský.

Teď jsem si vzpomněla na moji spolužačku, se kterou jsem byla od deseti let v těsném kontaktu. Už v září 1968 s holčičkou předškolního věku a s miminkem v zavinovačce ujela s mužem do západního Německa. Protože už tam bylo několik přátel lékařů, kteří také utekli, vytvořili komunitu a takovou jakoby polikliniku. Všichni to byli skvělí lékaři, měli tam internistu, gynekoložku, chirurga a všechny možné profese. Měli i společně prádelnu a servis v domě. A protože se potřebovali společensky povznést, tak jim samozřejmě všichni radili, že musejí najít bydlení v prestižní oblasti. Jenže oni na to neměli, museli budovat onu polikliniku a investovat do ní, nakoupit přístroje. Takže ve dne ordinovali a v noci stavěli jako dělníci. Stavěli si vzájemně i domy. Taky ale dlouho nežili. Tenhle manžel mé přítelkyně, vynikající internista, ten tomu šéfoval, tak ten zemřel na svoje šedesáté narozeniny. Když ho jeho žena chtěla překvapit, k šedesátinám dostal cestu do New Yorku, tak tam jeli a on tam stihl umřít. Oba byli lékaři. Teď jsme zrovna s Evou mluvily.

Ten život byla prostě taková bramboračka, to s námi tak kvrdlalo. To člověk nevěděl, stejně jako dneska, jestli když vyjdete z domu, se vrátíte živí také zpět. Jak se to říká, nejvíc Boha rozesmějete, když mu prozradíte svoje plány. Tak to je.

A co byste vzkázala mladým lidem?

V každém případě, aby se vzdělávali a že odchodem ze školy to sebevzdělávání nekončí. Že vlastně dneska už není možné vystačit jen s penzem znalostí ze školy, ale musí člověk stíhat, aby stačil s dechem i s tím vším novým, co život přináší. A aby byli otevření, aby dokázali rozlišit, co je a co není vhodné. Tím narážím na ty falešné zprávy, které bohužel zpátečníci převádějí na něco jako samizdat `než to smažou`.

Že oni jsou ti, kteří objevili to tajemství, jak to všechno je?

Ano, přesně. A to s tím množstvím vědomostí, které získali na základní škole, protože převážně jde o lidi se základním vzděláním. Těch je hodně.

Čím víc toho víme, tím víc víme, že nic nevíme.

Ano, ano – scio me nihil scire, vím, že nic nevím. „Učte se, blbci, učte se.“ To říkal nejlepší kantor mého života, který se nerozpakoval a sedmnáctiletému klukovi vlepil facku. A říkal: „V zastoupení tvýho mrtvýho táty. Ty to potřebuješ.“ Protože táta mu zemřel v koncentráku a Franta byl strašně zpovykanej, rozmazlenej, protože všechny ho milovaly a on byl duchaplný a myslel si, že to, s čím dokáže oslinit rodinu, že tím zaujme i pana profesora. Nezaujal.

Fotogalerie