Natěrač je světoznámá komedie z pera britského dramatika Donalda Churchilla, kterou v Česku proslavili už v roce 1994 herci Jana Paulová a Pavel Zedníček. Vždyť ji také hráli přes dvacet let. A byla to právě Jana Paulová, která tuto hru režírovala v Moravském divadle Olomouc. O tom, že je to její nastudování úspěšné, svědčí i vyprodaná představení, které stojí nejen na bravurní režii, ale i na třech hercích, kteří jasně přesvědčí o svých komediálních talentech.
Přitom zápletka je prostá. Zhrzená manželka Jane (Jana Posníková) navštíví doma dámu jménem Marcia (Lenka Kočišová), která je milenkou jejího manžela, jenomže se do toho zaplete natěrač Walter (Roman Vencl), který právě u Marcii maluje či natírá. Naštěstí Marciin manžel je toho času na služební cestě, takže se celé „drama“ odehrává za zavřenými dveřmi Marciina bytu. Ale to stačí, aby se první či úvodní situace změnila záhy na boj „kdo s koho“, přičemž se celý příběh zamotává a vrší jednu vtipnou situaci za druhou, až je z toho celá kaskáda – a divák se pochopitelně baví.
Z elegantní Marcie se vyklube fiflena, která toho moc neví, ale zato je sexy. Podváděná Jane je zase její opak. Je sice přímočará a razantní, ale i ona je schopná svému nevěrnému manželovi všechno vrátit čistě ženskými prostředky. A Walter? To je neúspěšný herec, který se živí jako natěrač, ale v dané situaci využije svých hereckých „schopností“ a čile se zapojí do děje. Ten vymyslela „kreativní“ Marcia a tak Walter musí představovat jejího manžela, aby se z navařené kaše nějak dostala.
Síla inscenace stojí na výkonech, kdy tři herci dávají komedii maximum. Báječná Lenka Kočišová coby ne moc chytrá a přece jenom vychytralá fiflena Marcia, dokonalý Roman Vencl v roli herce, kterého nikdo nezná, ale v případě této kamufláže je všeho schopen, či neskutečně sugestivní Jana Posníková jako žena z lidu, která je ale také pěkná potvůrka, navíc to není žádné tintítko.
V komických situacích samozřejmě hraje i druhý plán. Třeba o něco kratší Waltrovy kalhoty i jeho krátké ponožky, či kostým Jane, který hraje v mini sukničce a dekoltu za každé situace. Stačí, když zapadne do křesla, židle či gauče, kdy chybí to podstatné - sedák nebo matrace. Hereččino vysvobozování dá zabrat a diváci burácejí smíchem.
Vrátím se ještě k režisérce Janě Paulové (mimochodem, v Moravském divadle Olomouc se objevila předtím už dvakrát, nejdřív jako hostující herečka v roli Raněvské ve Višňovém sadu, podruhé režírovala Revizora), která si roli Marcie zahrála snad 500x… Proto bych přál podobné číslo i olomouckému nastudování Natěrače. Může za to čistokrevná komedie, ale také dokonalý překlad (Helena a Lubomír Synkovi), svižná hudba Milana Svobody i zmíněná režie Jany Paulové, a samozřejmě i několikrát zmínění olomoučtí herci, pro něž je toto představení velká komediální příležitost.
Je kumšt každou chvíli rozesmát publikum a tohle všechno gradovat do finále. To se pak při děkovačce stává, že diváci povstanou a vzdávají protagonistům hold. To byl i případ vyprodané reprízy, kterou jsem v neděli 5. ledna 2025 na olomoucké jevišti viděl. Asi jako tichý blázen jsem se smál nahlas i cestou z divadla…
Robert Rohál
Foto: MDO
Fotogalerie
