V jednom dni jsem zhlédl v kině dva filmy, což bylo ale v plánu. Vedle kvalitního českého filmu Rok jsem viděl i francouzský snímek Aznavour a líbil se mi, jak je udělaný. Jednak že pojednává o osobnosti, jehož uměleckou tvorbu znám, jednak přechází jednotlivými kapitolami od raného dětství k dospělosti, od snahy prorazit k úspěchu, od nuzné chudoby a různé krize až k hvězdné kariéře.
Také se v něm objevují další autentické osobnosti jako Edith Piaf nebo Gilbert Bécaud, navíc v ději znějí hojně Aznavourovy písně... Představitel hlavní role (Tahar Rahim), není sice na Charlese Aznavoura (1924 – 2018) moc podobný, také je vyšší než 162 cm, nicméně mu nechybí šarm. Ale především stylově zpívá, tančí i hraje na klavír, což je pro roli to nejlepší. Což byl nepochybně i úmysl režisérské i scenáristické dvojice, což jsou v tomto případě Mehdi Idir a Grand Corps Malade.
Podařilo se jim vytvořit obraz slavného francouzského šansoniéra, který složil a otextoval během své kariéry více než tisíc písní. I když se film ani svou strukturou nijak nevymyká obvyklému modelu životopisných snímků, životní příběh Charlese Aznavoura má nespočet humorných, barvitých i jímavých míst. Ty skládají pestrobarevnou mozaiku, která má ve 133 minutách vyváženost, vzruch a napětí.
Už v prvních minutách poznáváme temperamentní rodinu arménských uprchlíků před tureckou genocidou v roce 1915, která si i ve svém novém domově v Paříži udržuje pospolitost a pohodu. Výborná je ostatně i postava malého Aznavoura (Norvan Avedissian), který představuje první umělecké krůčky budoucí pěvecké hvězdy.
Někdy je to hračka, jindy úsilí. To byla i charakteristika období, kdy začínající Charles Aznavour, spolupracoval s klavíristou Pierrem Rochem (Bastien Bouillon). Vystupovali v barech, kabaretech a šantánech, a pokud to nebylo příliš daleko, jezdili po svých „turné“ na kolech. Byla to právě Edith Piaf (vynikající Marie-Julie Baup), která dvojici pomohla k vystupování v Kanadě.
Velkoryse natočený film přibližuje i dobu, kdy Charles Aznavour psával Edith Piaf texty a celé písně. Když se osamostatnil, pustil k vodě i Pierra Rocha, aby se věnoval vlastní pěvecké kariéře. Jeho charakteristický hlas s chraplavě zabarvením způsobeným nedomykavostí hlasivek nakonec uspěl nejen ve Francii, ale prakticky po celém světě. S bravurou zpíval v několika jazycích, točil desky, také hrál ve filmech, měl vlastní vydavatelství. Přesto prošel několika uměleckými i osobními krizemi, což dokládá i několik scén, kdy je jasné, že vášeň pro hudbu byla vždy na prvním místě.
Každopádně je pravda, že když režiséři začali film chystat, bylo to ještě za Aznavourova života. A byl to slavný protagonista, který se na připravovaném filmu podílel jako konzultant, dokonce poskytnul tvůrcům soukromý archiv. I díky tomu vznikl snímek, který je pozoruhodný i věrohodným zobrazením světa ikon v tehdejším šoubyznysu.
Samozřejmě, že mimořádně výpravná podívaná stojí nejen na hercích a hudbě, ale stejně i na kostýmech, účesech a nejrůznějších rekvizitách i proměnlivých dobových reáliích. Tak jako tak mě zaujalo ještě něco – totiž, že velká kariéra se neobejde nejen bez talentu a vytrvalosti, ale i bez šťastných náhod (i když co je to náhoda) a veledůležitých lidí v branži, ani bez nich se velká kariéra neobejde. Je to cítit v momentech, kdy Charles Aznavour vymýšlí a tvoří to nejlepší ze sebe, pro sebe i pro publikum.
Robert Rohál
Foto: CinemArt
Fotogalerie
