Výběr křestního jména je dnes většinou záležitostí osobního vkusu či módy, ale málokdo asi ví, že dobře vybrané jméno může mít pro budoucnost dítěte význam daleko hlubší a zásadnější. Touto tematikou se zabývá nomenologie, prastará vědní disciplína, kterou znali a využívali již staří Řekové a Římané a která až do středověku patřila k základnímu vědomí lidstva. Poté byla na dlouhý čas odsunuta mezi tzv. pavědy, ale v polovině 20. stol. ji vzkřísil francouzský badatel profesor Pierre Gaultier, který aplikoval prastaré principy nomenologie na poznatky současné genetiky, psychologie, antropologie, etnografie a dalších oborů.
Základní myšlenkou nomenologie je, že rodné neboli křestní jméno, které vznikalo v dávné minulosti při iniciačních obřadech přírodních národů, je schopné působit na svého nositele vlastní energií a jistými způsoby usměrňovat a ovlivňovat jeho vývoj již od raného dětství. U nás je nomenologie dosud málo známá a v praxi nepoužívaná, ale v mnohých západoevropských zemích a zejména v USA její význam stále stoupá. Uplatňuje se v aplikované psychologii, penologii, pedagogice a v řadě dalších oborů při vytváření co nejúplnějšího a nejpřesnějšího obrazu jedince na základě celé řady jeho osobnostních znaků. Poznatků nomenologie dnes také využívají četné významné firmy jako doplňkové metody při výběru svých zaměstnanců.
Přibližme si, jak nomenologie vysvětluje původ tří nejstarších a nejrozšířenějších českých jmen.
BARBORA: Toto jméno vzniklo z řeckého slova „barbaros“ označující cizince. Barbora byla jednoduše cizinka, která se objevila mezi řeckým etnikem a představovala ne právě vítaný cizí element. Jméno to tudíž bylo v podstatě hanlivé a v tomto duchu přežilo až do 3. století n. l., kdy se jedna z jeho držitelek proslavila coby mučednice a vstoupila mezi křesťanské světice. Jedna z prvních křesťanských legend praví, že pohanka Barbora byla krásná a inteligentní dívka, kterou její otec Dioscorus ochránil před nápadníky uvězněním ve věži. Barbora se mu pomstila tím, že se dala pokřtít, což se tatínek dozvěděl, rozlítil se a vydal ji všanc úřadům. Avšak ani po krutém mučení se jeho dcera nevzdala své nové víry, a tak jeden vychytralý byrokrat navrhl tatínkovi, aby si dceru zabil sám. Což Dioscuros také učinil a vyrobil tak ze své dcery křesťanskou mučednici. Ačkoliv církev autenticitu legendy již dávno nehájí, dojemný příběh se stal ve středověku bestsellerem a jméno Barbora jménem velmi oblíbeným. Nicméně na to, aby středověký křesťan takto pojmenoval svou dceru, pouhá legenda nestačila. Středověký křesťan se totiž především zajímal o to, čím mu bude jméno světice užitečné coby jméno přímluvečné a ochranitelské. Po této stránce byla Barbora vskutku nepřehlédnutelná, neboť ji církev vybavila několikerým patronstvím.
Jméno Barbora se velmi rychle ujalo především v lidových vrstvách a časté bylo hlavně na venkově. Dát na vsi dceři jméno Barbora znamenalo zdůraznit jeho ochranitelský význam a zabezpečení relativních jistot v převládající životní nejistotě. Jméno se však vztahovalo pouze k základním životním situacím spadajícím pod pojem „pomoc v nouzi“. Ona pomoc v nouzi se však vztahuje jen na mezní situace, jako je těžká nemoc, ztráta někoho blízkého či rodinná tragedie. Nomenologická energie jména ale už nepomůže k úspěšnému zvládnutí maturity či k zajištění šťastného manželství. O taková a podobná splnění přání se současná Barbora musí postarat sama.
EVA byla podle Starého zákona stvořena z Adamova žebra a díky jablku utrženému ze stromu poznání předčasně ukončila svůj i Adamův pobyt v Ráji. Toto jméno je tedy silně zatíženo prvotním hříchem, což je však na druhé straně vyvažováno faktem, že se podle Bible Eva stala pramátí všech starozákonních osobností a podle Nového zákona byli jejími potomky všichni svatí, světice, apoštolové a církevní Otcové, ale hlavně – Panna Marie a Ježíš Kristus. Jméno Eva tak bylo včleněno do křesťanské věrouky a v době baroka, kdy se rozvíjel mariánský kult, se dostávalo stále více do popředí. Jestliže v baroku bylo jméno Eva poměrně časté, v 19. století bylo již běžné. Velký rozkvět zaznamenala Eva po první světové válce a to z důvodů ryze světských. Od 20. let minulého století se u nás začala projevovat nechuť k běžným dědičným jménům, spojovaných s matkami, otci, babičkami a dědečky. Jejich jména na mladé rodiče působila příliš archaicky, málo vzletně, a připadalo jim, že ženská jména jsou v rozporu s novým trendem – ženskou emancipací. A právě Eva bylo jméno – díky odvaze pramáti, která utrhla zakázané ovoce – vysoce exponované a stalo se synonymem ženské samostatnosti, průbojnosti a sebevědomí. Jaký je obraz dnešní Evy? U nás vysoká frekvence tohoto jména v posledních takřka sto letech charakterizuje Evu v jejím moderním, emancipačně aktivním pojetí a vybavenou vyhraněnými životními postoji.
Mužské jméno JAN u nás i ve světě patří nejrozšířenějším, nejoblíbenějším a také nejdůležitějším jménům, které naší civilizaci odkázala židovsko-křesťanská tradice. Od samého počátku křesťanství se toto jméno ujalo jako časté a mimořádně stabilizované, nepostižené přechodnými poklesy zájmu danými módními trendy. Jméno Jan pochází z hebrejského „Jóchánán“, překládaného zpravidla jako „Bůh je milostivý“. Milostivost Boží je interpretována tak, že se Bůh smiloval a daroval rodině dítě, zřejmě dlouho žádané, ale nepřicházející. Očekávalo se, že tímto výjimečným darem na sebe Hospodin převzal i jistou spoluzodpovědnost a ochranu. Nomenologicky vzato spočívá poselství potenciálu jména Jan v komplexní vybavenosti pro vstup do života i pro život samotný. Radost a štěstí jsou do jména vloženy v takové míře, že je jméno předává nejen svému nositeli, ale vyzařuje je do svého okolí. Vztah Boha a rodičů byl však vztahem smluvním. Jestliže jméno Jan vyjadřovalo důvěru, že jeho nositele nenechá Stvořitel na holičkách, rodiče zavazovalo k tomu, že svému dítěti poskytnou lásku, péči a šťastný domov.
Zpracováno podle knihy Roberta. Altmana „Osud podle jména“.
Připravil Jiří Houser
