Jihem Finska
V minulém „díle“ jsem vás seznámila se skupinkou cestovatelů na kolečkách, kteří se vydali dobýt daleký Sever. Snad čtivé vyprávění jsem skončila právě včas – cestovatelé byli zavření ve stanu, kde se v oblaku Raidu chovávali před komáry a popíjeli ve Finsku démonizovaný alkohol. Jak to s námi bylo dál? Musím přiznat, že s alkoholem v krvi se do stanu skáče z vozíku mnohem lépe – tak nějak bez zábran.
Když už jsem zmínila skok do stanu z vozíku, dostat vozíčkáře z nízkého stanu také není žádná legrace. Ze začátku mě vyndaval Matěj v elegantním podřepu, a pak přišla Maruška s teorií, o které jim vyprávěli na kurzech osobní asistence. Položit vozík na záda, vozíčkáře přes zádovou opěrku po zemi přetáhnout na vozík, a pak vozík, pokud možno i s vozíčkářem, zvednout do normální polohy. Na papíře to vypadá logicky, i když trochu krkolomně. Ve skutečnosti je to velmi krkolomné, zvláště když má váš vozík tak dlouhé rukojeti, že když ho položíte na záda, vznikne tam skoro 30-ti centimetrový schod, přes který vás táhnou za nohy a zalomíte si záda… no, ale začaly jsme to s pomocí aluminiové karimatky pro lepší skluz praktikovat. Varování: nezkoušejte to doma.:)
Další den jsme se vydali do městečka Porvoo, kam jsou turisti lákáni na zajímavé červené sklady na břehu řeky. Vozíčkářské místo jsme tentokráte našli bez problémů – existují i ve Finsku, i když jich není mnoho. Navštívili jsme místní kostel, a tím zahájili naprosto neplánovanou tour po skandinávských kostelech. Jsou totiž bezbariérově přístupné, což se nedá tvrdit o všech budovách. Za celou dobu jsme nenarazili na jediný nepřístupný. Až na ten poslední a největší – Dóm v Lundu – který by byl také bezbariérově přístupný, kdyby býval byl otevřený. Pokud kostely nejsou přízemní, jsou tam dodělány plošiny. A řada z nich má dokonce elektriké otvírání dveří po stisku tlačítka pro vozíčkáře. V kostelech mě zaujala jejich výzdoba – a to především všudypřítomné lodě nebo dokonce jednorožec. Jinak jsme se ale v Porvoo dost „vydrncali“. Ať žije historická dlažba. Sklady na břehu řeky měly opravdu atmosféru.
Ve čtvrtek jsme se konečně vrátili do Helsinek. Chtěli jsme se podívat do pevnosti Suomenlinna, což je pevnost na ostrově před Helsinkami. Jenže invalidní místo jsme našli až na okraji města, a tak nám nezbylo nic jiného, než se do přístavu vydat tramvají. Až druhý řidič tramvaje nám řekl, jak to tam mají vozíčkáři v městské dopravě – volal kvůli nám na dispečink. Vozíčkáři neplatí, doprovod platí. Téměř všechny tramvaje tam jezdí nízkopodlažní – buď staré předělané vozy nebo soupravy nové. Tramvaje nemají vyklápěcí plošinu jako u nás, ale manuální plošinu vedle dveří, dva rozkládací nájezdy. Není ale potřeba vždy, jelikož část nástupišť je ve stejné výšce jako podlaha tramvaje. „Náš“ tramvaják nebyl zrovna ochotný a při vystupování nás všechny, včetně maminky s kočárkem, přivřel do dveří.
V přístavu jsme si koupili lístek na malý trajekt, spíš takový přívoz, který byl součástí tamní městské dopravy. Jelikož může převážet i dvě auta, přístup pro vozíčkáře není problém. Suomenlinna je na vozíčkáře také připravená. Ať už je to mapa s podrobně vyznačenými trasami a místy, které jsou a nejsou přístupné, nebo poměrně vysokým počtem invalidních toalet. Projít celý ostrov je poměrně náročné, ne ani tak kvůli místy kopcovitému terénu, který dal zabrat především „motoru“ mechanického vozíku, tedy v našem případě Marušce, jako kvůli rozloze. Ale rozhodně to stojí za to. A to i tehdy, když jste nastydlí a je vám opravdu špatně, tak jako mně tento den. Při cestě zpět jsme zase vyzkoušeli tramvaj a začali plánovat, kam se vypravíme v pátek.
V pátek Iva vyslyšela mou malou posedlost a jeli jsme „za živočichy“. Tedy do města Kotka, kde je Maretárium – dvouposchoďový dům plný akvárií, která jsou zaměřena na život v místních vodách – Baltském moři, řekách a jezerech. Akvária byla fascinující. Nejvíc mě asi zaujali jeseteři, kteří mi tvarem hlavy, čumáku a ploutví připomínali žraloky křížené s krtky.:) Jelikož bylo ten den hezky a i teplo, vyrazili jsme pak i do proslulých parků.
Také musím zmínit, že všude, kam se ve Skandinávii vydáte, nebo alespoň všude, kde jsme byli my, jste obklopení ptáky. Jsou všude. I ve městech. A nebojí se. Jsou to především racci, kachny, husy, vrabci a přízračný černý pták, připomínající Rumburaka.:) Maruška ho později identifikovala jako kavku. Kavka patří do čeledi krkavcovitých a je tedy chytrá. Ve Skandinávii se opravdu asi nekrade. Co kde necháte, to tam najdete. Ovšem kavky se této zásady rozhodně nedrží. Jednou jsme zapomněli zavřít stan a odešli na wc. A při návratu zpět Iva načapala černého ptáka ve vchodu našeho stanu. Kavka se neváhala obsloužit. Vlezla do stanu a Marušce z kapsy batohu vytáhla čtyři müsli tyčinky, balík Knackerbrötů a balíček papírových kapesníčků. Vše vynosila před stan kde to bleskuryhle rozbalila a sežrala. Jen kapesníčky vyhodnotila jako nepoživatelné, tak je Marušce nechala. Od té doby už jsme se nenechali zmást jejich neviným pohledem.:)
Ptáci tu také nechodí spát. Ani se jim nedivím, když i o půlnoci tam bylo světlo jak ve dne, když je pod mrakem. A racci navíc vedou s kavkami válku – asi o to, kdo víc řve. Ještě že jsem zvyklá díky rok trvající stavbě v našem domě spát ve všem.
Pokračování příště...
Mgr. Jana Stárková, novinářka na volném kolečku
Foto:
1) Porvoo - sklady
2) Porvoo - kostel
3) Helsinky - cesta tramvají
4) Kotka - Maretárium
5) Pevnost Suomenlinna
6) Suomenlinna - ptáci a lidé
Fotogalerie
