Finále ve Finsku
Úvodem třetího dílu mé malé „reportáže“ ze Skandinávie už se sluší uvítat stálé čtenáře, kteří se odvážně pročetli až sem. Zajímá vás, co bylo dál se skupinkou našich pro někoho odvážných a pro někoho pošetilých cestovatelů?
Pořád nás žrali komáři a pořád nám byla zima, ale stejně nás to bavilo. V sobotu to byl přesně týden od začátku naší cesty. Víkendem ale náš pobyt ve Finsku končil a čekal nás přesun směr jih a hlavně směr Švédsko. První den víkendu jsme se vypravili na hrad Hämenlinna. Na obrázku vypadal větší. Dovnitř jsme se nedostali, hrad kupodivu nebyl bezbariérový. Prohlédli jsme si ho ale zvenku, a pak i vystavená děla v muzeu vojenství. Dali jsme si svačinu na lavičce pod hradem u vody a zažili „útok“ kachní rodiny. Ptáci jsou ve Finsku vážně dost oprsklí. J Pak jsme se vydali do nejstarší křesťanské obce, ve které je kostel Hattula. Malý kamenný přízemní kostel pochází z roku 1400, a je v něm i řada dochované původní výzdoby. Přilehlý hřbitov nás zaujal hlavně svou upraveností. Ale marně jsme hledali středověké hroby, hřbitov byl poměrně moderní.
V neděli nás konečně čekal hlavní důvod naší cesty – tedy finále Mistrovství Evropy ve Florbalu na elektrických vozících. Právě konání mistrovství a neúčast týmu České republiky nás přivedlo na myšlenku, jet do Finska. No, a když je ta cesta tam tak dlouhá, proč to neprotáhnout a nepodívat se i do Švédska. Z původního plánu jet na Mistrovství nakonec zůstala jen návštěva posledního finálového dne. Ale jak se říká, to nejlepší nakonec.:)
Dopoledne jsme přijeli k obrovské sportovní hale v městečku Pajulahti. Hala byla opravdu špičkově vybavená. Uprostřed byla položená palubovka, na které se hrálo. Přijeli jsme akorát do půlky zápasu o sedmé místo mezi Slovinci a Švýcary. Slovinci se snažili, ale na svých starých a pomalých vozících toho opravdu moc nadělat nemohli. Sedmé místo získali se skórem 10:4 Švýcaři. O páté místo si zahráli Dánové s Italy. Očekávali jsme, co předvedou italští fanoušci, kteří jsou vždy nejhlučnější v okolí. Ale byli jsme překvapeni. Dánské publikum, které to mělo do Finska mnohem blíže, bylo nepřekonatelné. I přesto vyhráli draví Italové poměrem 8:4. A pak už přišly boje o medaile. Velkým překvapením byli Němci, které čekal zápas o bronz s domácími Finy. Proč to bylo tak překvapivé? Němci jsou od roku 2011 úřadujícími mistry světa a ve finále většinou nechybí. Zápas o třetí místo byl jeden z nejnapínavějších utkání. Fini byli hnáni domácím publikem a Němci se museli pořád dotahovat. Na poslední finský gól už zareagovat nedokázali a Fini tak s výsledkem 5:4 získali tvrdě vybojovaný bronz. Samotné finále bylo také překvapivé. Tedy spíše jeden z jeho účastníků – totiž Belgie. Pro Belgii to bylo poprvé, co se probojovala do finále na Mistrovství – a to Evropy ale i světa. Znamenalo to její nejlepší umístění v historii, ať už tento zápas dopadne jakkoliv. Do finále se probojovala přes Němce, které v play-off smetla 9:5. Ovšem jejich soupeřem nebyl nikdo jiný než Nizozemsko. Tedy velezkušený protivník, po dlouhé nadvládě jen vícemistr světa, avšak úřadující mistr Evropy. Zápas byl od začátku jednostranný a Belgičané se svou hrou jednoho skvělého hráče a bodyguardů kolem neobstáli. Nizozemci vyhráli 10:3 a obhájili tak svou pozici mistrů Evropy. Závěrem dne jsem si jen posteskla, že jsme tam nemohli hrát. Lepší být poslední jako Slovinci, než tam nebýt vůbec. Jenže Česká republika už léta nemá ani reprezentaci, kterou by na mistrovství mohla vyslat. A nevypadá to, že by se situace v dohledné době měla změnit. Mrzí mě, že atmosféru takto velké akce nejspíš nezažiju.
V pondělí ráno nastalo velké balení. Po týdnu jsme opouštěli kemp Mukkula a čekal nás další trajekt. Ale až v Turku a až večer. V Turku jsme si prohlédli jak jinak než kostel. Bezbariérový.:) V kostele se odehrávala příprava na nějaký zajímavý koncert hraný na zvonce. Prošli jsme si i část města a pak už jsme raději jeli čekat na trajekt, aby nám neujel. Byla před námi noční plavba. Jenže tentokrát to tak bezproblémové nebylo. Trajekt byl obří. Spíše výletní. A problém přišel už v podpalubí. Místo na vyložení jsme si uhlídali a i se vyložili, jenže pak jsme zjistili, že jsme uvízli v pasti. Zůstali jsme mezi řadami aut, na chodník k výtahům vedl schod a do výtahu další. Lodní motory začaly burácet a bylo tam dusno. Odchytli jsme tam nějakého „námořníka“, ale nezdál se být příliš znepokojený naší situací. Hezky se usmíval a tvářil se bezradně. Nicméně jsme našli výtah mimo chodník se schodem. Ale stálo před ním auto. Nechali vyvolat řidiče rozhlasem a po téměř půl hodině jsme se dostali ze stísněného podpalubí. Trajekt byl opravdu velký, s několika podlažími, mnoha chodbami a kajutami. A bohužel i s celým nákupním patrem. Naše kajuta byla ale dost malá. Když jsme tam zajely s Ivou obě, nebylo k hnutí. A bezbariérová koupelna byla také stísněná. Vytočit se se zvedákem bylo složité. Tak jsme šli raději nakupovat.:) Ale aspoň jsme spali poprvé ve tmě – kajuta neměla okno.
Ve Švédsku jsme se vylodili v šest ráno, což znamenalo, že jsme museli vstát v půl páte. Přístav byl přímo ve Stockholmu, posunuli jsme si ručičky u hodinek zpátky na náš čas – ve Finsku bylo o hodinu víc, a vypravili jsme se na snídani.
Pokračování příště … Jana Stárková, novinářka na volném kolečku
Fotodokumentace:
- hrad Hämenlinna
- děla v muzeu vojenství
- útok divé zvěře
- Hattula
- na ME
- snídaně ve Stockholmu
Fotogalerie
