Každý z nás občas přemýšlí nad tím, kdo je (nebo co je) ještě normální, a co již zavání duševní poruchou. Doposud nebylo stanovené jasné vymezení hranic duševní kondice, které se rozšiřuje či zužuje v čase. Dá se však vysledovat, že vymezení mívá lokální charakter, s čímž jasně souvisí sociální, respektive kulturně-sociální prostředí.
Normy jsou pro určitou subpopulaci faktorem, který ji v určitém smyslu izoluje, ale také zkresluje pohled na ni. Velice často se projevují ve svém civilním životě pod vlivem profesionálních deformací. Normality můžeme posuzovat z několika úhlů pohledů, ale před tím je nutné si říci, co je za stav „normální – normality“ obecně považováno:
Je to stav chování jedince, které odpovídá běžným představám a očekáváním plynoucích z plnění konkrétní sociální role, jenž je považované za vhodné v dané situaci. Zjednodušeně řečeno, jde o to, zda konkrétní jedinec nevybočuje z řady a zapadá do průměru svého okolí. Přesto je toto vymezení velice obecné, protože odchylky v chování jsou nestejně tolerovány. Většina z nás zná větu svých babiček, ale i rodičů: „ To by se za našich časů nestalo“, což potvrzuje proměnnost v čase.
Měřítkem poruchy je ve své podstatě míra neschopnosti dělat to, co je obecně považováno za přijatelné či standardní, to, co většina dokáže či jinak naplňuje. Je to hodnotový systém, který nerespektuje jedinečnost osobnosti. Často se při vymezování pojetí duševních poruch u rozdílných skupin setkáváme s prvkem, kterému říkáme stigmatizace. Jde o zařazování a značkování odlišných jedinců. Nejčastější příčinou stigmatizace je nedostatek informací, ale především rozdílné pojetí norem majority a minority.
To, co je považováno za odchylku vymezuje střední a vyšší sociální vrstva. Zbytek společnosti (pozn.: ti s nižším statusem), nemá téměř šanci podstatněji ovlivnit samotné vymezování norem. Střední a vyšší sociální vrstva si ve své podstatě stanovuje, v jakém prostředí chce žít, neboť vládne silnějšími nástroji a mocí „své vymezení“ prosazovat. Takto stanovované normy odráží především stereotypy postojů k odlišným lidem, kdy ti s vyšším statusem považují chování těch s nižším statusem za nepřijatelné a abnormální, potažmo ohrožující.
Další příklady pojetí norem
Statistické pojetí normy
Dotýká se jen těch projevů, které lze vyjádřit počtem, tedy kvantifikovat je - počet výskytů, opakování konfliktů, míra úzkosti apod.
Sociokulturní pojetí normy
Je plně závislé na normách podmíněných očekáváním společnosti - tzv. sociální skupinová norma. Za normální je považováno v dané společnosti a kultuře to, co je pro ni obvyklé. Plyne z konkrétního sociálního kontextu, kdy kritéria jsou platná pro specifickou skupinu populace - náboženská etnika, národnostní menšiny, profesní skupiny, senioři, osoby zdravotně postižené.
Mediální norma
Norma je prezentována atraktivním způsobem, a to tak, že opakovaně, aby došlo k efektu přijetí normy za své. Charakteristické pro mediální normu je to, že je realita idealizována s cílem se někomu, nějak vyrovnat. Tento proces se dá v mnoha případech považovat za nežádoucí ovlivňován - tolerance násilí vedoucího k cíli, podpora chybných stravovacích návyků apod.
Na závěr je nutné zmínit, že obecné příčiny duševních poruch jsou geneticky podmíněné a jsou důsledkem interakce dědičných dispozic a vnějších faktorů, především životního prostředí. S některými dispozicemi se vyrovná jedinec sám, některé jsou prahem vzniku psychických či psychosomatických poruch. Rozhodně práh snižuje nadměrný a dlouhotrvající stres, stejně jako dlouhodobé odepírání základních potřeb a podnětů (deprivace).
Lenka Žáčková
