Jak už jsem se zmínila několikrát, propadla jsem florbalu na elektrických vozících. V týmu EWSC Jaguars Praha hraji již tři roky a druhý rok na pozici brankářky. Účastníme se nejen české ligové soutěže, ale každý rok se také snažíme vyjet na některý ze zahraničních turnajů. Třetí srpnový víkend to byl turnaj v Mnichově.
Tradiční turnaj, který pořádá tým Munich Animals, byl v pořadí již dvacátý. Většina našich hráčů se účastnila podruhé, Iva, naše kapitánka, již potřetí a Vláďa, náš nejnovější hráč, poprvé. Míša, druhá nejnovější členka Jaguars, s námi jet nemohla, jelikož měla již domluvené soustředění. Původně jsme vůbec neměli jet. Pořadatelé nás nevybrali, ale jelikož odřekl jeden z týmů, jeli jsme jako náhradníci.
Z Prahy jsme vyjeli ve čtvrtek dopoledne. Cesta uběhla celkem rychle a po malém, ale tradičním bloudění, jsme přijeli k ubytování. Opět jsme bydleli ve škole. Čekaly nás dvě třídy s několika postelemi a matracemi. Bezbariérové toalety na patře. I sprcha, ale jen studená. Škola byla v rekonstrukci, ale vypátrali jsme i sprchy s teplou vodou.
V podvečer nás čekala klasifikace hráčů. Pořadatelská myšlenka je taková, že všichni mají mít šanci, a tak se jednotliví hráči obodují podle svých možností od jednoho po pět bodů. Přičemž pět bodů znamená, že hráč nemá při hře žádná omezení – tedy má v podstatě zdravý trup a ruce. Na hřišti pak smí být spolu jen takoví hráči, jejichž bodový součet není víc než 13. Tak se podle této teorie vyrovnají handicapy jednotlivých hráčů. Trochu jsme se toho báli, ale nakonec bychom mohli mít na hřišti všech šest hráčů a ještě nám jeden bod zbyl. Hráči s T-stick hokejkou (speciální konstrukce před stupačkou, kdy hráč, který neudrží hokejku, hraje jen pohybem vozíku), tedy já, Iva a Vláďa, dostali automaticky jeden bod, Pavel po dlouhé poradě klasifikátorů dva body, Denis tři body a Standa čtyři. I vzhledem k současné debatě o zavedení klasifikačního systému v Čechách, která vzešla právě kvůli Standovi, jakožto podle mnohých příliš zdravému hráči, je tento výsledek zajímavý. Na západě je řada zdravějších hráčů a my pak zaostáváme. Osobně si myslím, že omezování hráčů vede ke snižení kvality hry a žádný systém nemůže býr spravedlivý. Vždy může někoho poškodit, či neprávem vyloučit. A dohadovat se o tom, který vozíčkář je více či méně postižený? Vůbec se nezohledňuje faktor talentu a vytrénovanosti. I málokterý člověk běhá jako Usain Bolt a to jsou třeba stějně zdraví… Bodově jsme patřili mezi „nejpostiženější“ týmy.:)
V pátek po snídani jsme se přesunuli do haly. Osm týmů bylo rozděleno do dvou skupin a na dvou malých hřištích se měly sehrát první skupinové boje. V naší skupině B byl kromě nás tým De Pont Rotterdam z Nizozemí, Dolphins Ancona z Itálie a němečtí Black Knights Dreieich. Ve skupině A byli domácí Munich Animals, druhý český zástupce New Cavaliers Praha, nizozemští GP Bulls Eindhoven a Iron Cats ze Švýcarska.
První zápas jsme sehráli s favority z Rotterdamu. Jejich dlouhé přesné přihrávky a hlavně zakončování na jistotu je nepřemožitelné. I když na tak malém hřišti jejich přihrávky tolik nevynikly, byli jsme rádi, že se nám povedlo jednou skórovat. Respektive Standovi. Prohráli jsme 10:1. Po slavnostním zahájení a zápasech našich soupeřů nás čekal další zápas – s Italy. V celém zápase jsme měli trochu navrch. Soupeři se navíc nepovedla proměnit penalta a my tak vyhráli 3:2. Zápas byl ale celkem vypjatý, protože Italové jdou do rizika srážek, fauly se kupí, a ne vždy jsou připsány soupeři. Myslím, že na vině bylo i velmi malé hřiště. Zelenou kartu obdržel Pavel a Standa dokonce žlutou. Poslední soupeř ve skupině byli Black Knights. První polovinu se nám dařilo je držet, ale ve druhé půlce odskočili a vyhráli 5:2. Ve své skupině jsme skončili na čtvrtém místě, stejně jako New Cavaliers ve skupině A, ačkoliv my jsme jeden zápas vyhráli. Jenže Dolphins porazili Black Knights a o jeden bod tak brali třetí místo. Večer jsme se vydali na týmovou večeři do restaurace v parku u školy, kde jsme spali. Bylo teplo a dalo se sedět venku.
V sobotu nás čekaly boje mezi skupinami. A pátrání po výsledcích, které nikde prostě nebyly. Myslím si, že je celkem normální zajímat se o to, jak hrál soupeř. Nakonec mi výsledky opsali z počítače. Jako čtvrtí ze skupiny B jsme vyfasovali třetího ze skupiny A, což byli poměrně silní Iron Cats. První půlku se nám opět dařilo jakžtakž držet, ale ve druhé už nás Železné kočky přejeli svou sehraností a vyhráli 9:2. Věděli jsme, že budeme hrát o konečné sedmé místo. A jelikož New Cavaliers slabší Italy porazili 1:4, znamenalo to, že o předposlední místo si zahrajeme znovu s nimi. V přestávce pořadatelé přestavěli hřiště – postavili jedno velké. A my nastoupili do zápasu 2x20 minut s drsnými Italy. Zápas byl opět vypjatý, ale tentokráte bez žluté karty. Na hřišti normálních rozměrů byla větší šance se vyhnout srážkám. Vyhráli jsme 4:2 a na turnaji tak obsadili konečné sedmé místo.
O páté místo si zahráli New Cavaliers a Iron Cats. Cavaliers se drželi statečně, ale Švýcaři nakonec vyhráli 5:2. V utkání byl také vidět jediný pád turnaje, když se v obraně nešťastně srazili Vašek Uher s Tomášem Suchým. O třetí místo hráli domácí Munich Animals s Black Knights. Zápas byl neuvěřitelně vyrovnaný až do poslední chvíle, kdy Munich Animals proměnili svou penaltu a vyhráli 5:6. Boj o zlato byl v čistě nizozemské režii – tedy De Pont Rotterdam a GP Bulls Eindhoven. Bohužel utkání nebylo ani zdaleka tak napínavé jako předchozí zápas. De Pont dovolil soupeři střelit jen jeden gól a vyhrál poměrem 11:1. Znovu se ukázala převaha a vytříbenost nizozemské hry.
Na závěr dne nás čekala slavnostní večeře, a pak už ceremoniál a předávání cen. Pro zájemce pak tradiční diskotéka. 20. Munich Cup tedy s přehledem vyhráli De Pont Rotterdam, druzí byli GP Bulls Eindhoven, třetí pořádající tým Munich Animals, čtvrtí Black Knight Dreieich, pátí švýcarští Iron Cats, na šestém místě se umístil tým New Cavaliers Praha, na sedmém místě EWSC Jaguars Praha a osmí skončili Dolphins Ancona z Itálie.
Myslím, že náš tým na mezinárodním poli předvedl, co mohl, ale samozřejmě ještě máme rezervy. Vždy je prostor ke zlepšení. Pořád je vidět, jak krátce oproti zahraničním týmům hrajeme. Pořád se máme co učit. Každopádně jsou to pro nás cenné zkušenosti a motivace. V říjnu nás čeká další turnaj ve švýcarském Zürichu, tak snad nově nabyté poznatky využijeme.
V neděli dopoledne jsme se vydali na dlouhou cestu domů, která se díky úmornému vedru zdála být nekonečná.
Na závěr se snažím vždy poděkovat všem lidem, bez kterých bychom se sportovní aktivitě věnovat nemohli. Jsou to předevěím naši asistenti a pomocnící, tentokráte to byli Iva, Jarda a Matěj. Dále děkujeme trenérovi Kubovi, který se nám celý rok věnuje a jel s námi. Všem našim hráčům, že vůbec začali sportovat a poctivě chodí na tréninky. Samozřejmě děkujeme organizátorům, že jsme mohli přijet, hráčům ostatních týmů a rozhodčím. Těšíme se na další ročníky!
Jana Stárková
Brankářka a příležitostná kapitánka pro zahraničí
Novinářka na volném kolečku
