Je fakt, že zadluženost má svoji paměť a závisí na zadluženosti i našich předků z minulých let. Dá se tedy obecně vyvodit, že vštěpování prvních informací v dětství v patologickém prostředí, jakým je například zadlužená rodina, s největší pravděpodobností skutečně vytváří paměť dluhu v dětské paměti, respektive uchovává tuto vzpomínku na dluh.
Dítě to vidí a hodnotí dle svého stupně vývoje, takže se může stát, že čtyř leté dítě vidí u svých rodičů reakci na obálku „s pruhy“ podrážděně, znechuceně s emočním doprovodem. Toto se v něm zakotví, a když jednou bude v jeho dospělém věku doručena obdobná obálka, může reagovat stejně, jako kdysi jeho rodiče, protože se na to bude dívat nejsilněji uchovanou vzpomínkou. Tímto netvrdím, že v průběhu svého života nepřijme jiné vzorce chování a bude se vždy chovat způsobem, který neodpovídá situaci, ale nemůžeme to vyloučit.
Na paměť se musíme podívat jako na složený psychický proces zahrnující interakci společně s učením na základě zkušeností. Sociolog Samuel (2002) je ve shodě s řadou výzkumníků a ve své publikaci, kterou příznačně nazval Paměť, uvádí: „Výzkumníci se shodují, že paměť je proces uchovávání informace v živých organismech.“ Sám ještě dodává: „Paměť i toho nejjednoduššího tvora není věcí náhody, ale je to velmi dobře organizovaný a komplikovaný systém, determinovaný hlavně geny a zkušenostmi.“
Psycholožka Vágnerová nahlíží na uchovávání minulých zkušeností jako na paměťový proces a tvrdí: „Vybavování lze chápat jako proces dekódování informací, uložených v paměťovém modulu. Metapaměť, tj. soubor veškerých znalostí a zkušeností s paměťovými funkcemi, je důležitým regulačním mechanismem.“
Je tedy jasné, že vše, co prostřednictvím smyslů vstupuje do naší mysli, všechny podněty a situace, kterým jsme vystaveni a ve kterých se ocitáme, jsou srovnávány s již uloženými pamětními stopami, nepřijdou-li jiné, nemáme s čím srovnávat, neumíme jinak přistupovat.
V této souvislosti musím nutně citovat psycholožku Plhákovou, která v učebnici Obecné psychologie (2007) uvádí: „Nejtrvalejšími obsahy autobiografické paměti jsou vzpomínky na osobní zážitky, které měly výrazný emocionální doprovod.“
Paměť dluhů může být i konstruktem předsudků, ale vyslovím-li tuto teorii, mám na mysli ten stav, který býval uváděn v životopisech a kádrových materiálech, například - pochází z chudé rodiny. V druhé rovině mám na mysli stav prolomení neveřejných informací o příslušném statusu (sociálním postavení) jedince či rodiny, kdy bývá uváděno například: „Rodina žije ve špatných sociálních podmínkách“, také například, „rodina na obživu používá prostředky z trestné činnosti“. Prolomení tohoto druhu konkrétních informací může vytvořit konstrukci o tom, že dluhy jsou v rodině zakotveny po generace a může to tak skutečně být, a pak můžeme v tomto případě vyjádřit, že dluhy mají paměť.
Foto ilustrační
Lenka Žáčková
