Poruchami osobnosti a chování u dospělých se obecně rozumí negativní odchylky chování jedince, především od sociální normy. Je sice velmi diskutabilní, co je norma, ale my pro tento text budeme vycházet z běžného hodnocení a očekávání jiné osoby a skupiny. Dalším limitem je desátá verze Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), ta poprvé poskytla v roce 1987 souhrnný název pro diagnostickou kategorii „porucha osobnosti.
Do té doby byli dotčení jedinci kategorizováni jako psychopati a sociopati. Toto zařazení vedlo ke stigmatizaci, ale i podceňování potíží, kdy jedincům již samotným označkováním byla přiřazena značná odlišnost, což na ně mělo negativní sociální, ale i na jejich okolí.
Původ poruch osobnosti a chování může být spatřen v biologické a dědičné sféře, kdy je pak jakýkoli sociální, výchovný i terapeutický zásah téměř bez naděje na zlepšení. Podíváme-li se na tento stav osobnosti také z úhlu subjektivních potíží a sociálních problémů, z kterých porucha osobnosti vyplývá, není marný pokus o narovnání křehké osy lidské osobnosti.
Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) popisuje poruchy osobnosti jako: „hluboce usazené maladaptivní[1] vzorce, které se jeví v širokém spektru vztahů vůči sobě a vlastnímu okolí, a směřují k značnému narušení socioprofesních funkcí a subjektivním problémům; porucha se objevuje v adolescenci nebo dříve, přetrvává v dospělosti a v pozdějším věku postupně ustupuje“ (ICD-10 1992, s. 180).
Nepřizpůsobivý jedinec se sociálně nežádoucím chováním má potíže se schopností učit se, čerpat z vlastních zkušeností a osvojovat si nové vzorce chování. Pak je už jen otázka času a nejrůznějších vlivů, zda dojde k otevření Pandořiny skříňky, kterou je ve své podstatě jejich ještě skrytá část osobnosti. Klíčem k obávané skříňce může být neobjektivní vyhodnocování situací ostatními i sebe sama, nedostatečná zkušenost v dané situaci, asociální chování, tíživé emoční prožitky, narušená kontrola impulsů, ale také nedostatečné vnitřní usměrňování. Jedinec s poruchou osobnosti má zachovanou schopnost samostatného rozhodování o vlastní osobě!
Deset definovaných poruch osobnosti
1. Paranoidní porucha osobnosti
Projevy: podezřívavost, bezdůvodné strachy, že bude zneužit či vykořisťován, stálá ostražitost, nedůvěra, žárlivost, nedůvěřivost vůči blízkým, časté testování loajálnosti i oddanosti, stálý pocit křivdy táhnoucí se z minulosti, automaticky předpokládá nepřátelské a odmítavé chování druhých. Téměř za vším hledá skrytý význam či záměr – často vyjadřuje, že „z toho nemá dobrý pocit, necítí to“. Logické argumentace a důkazy nepřipouští, pokud by mohly ohrozit jeho domněnky a téze. Je-li protistrana vytrvalá, má tendence problém externalizovat[2] a svádí vinu na něho a ostatní. Nekontrolované prudké emocionální reakce s náhlými výbuchy hněvu a nespokojenosti. Trvale svým antisociálním chováním a defenzivním laděním negativně narušuje své sociální vztahy i ty pracovní, je tedy logické, že má problém se zařazením v pracovním týmu. Většinou ani nedosáhne své plné pracovní výkonnosti.
2. Schizoidní porucha osobnosti
Projevy: Neumí vyjadřovat city, je emočně oploštělý, interpersonální vztahy mu jsou lhostejné – nereaguje na kritiku ani pochvalu. Preferuje samotu osobní i pracovní, nevytváří přátelské, partnerské a často ani sexuální vztahy. Nemá zájem o hlubší lidský kontakt a v zaměstnání nechce být zařazen do týmu. Obranným mechanismem bývá intelektualizace, ale také fantazijní úniky.
3. Disociální (antisociální) porucha osobnosti
Projevy: Charakteristická je nezodpovědnost (i finanční, tvorba dluhů), typická je nezralost, bezprostřednost, dětinskost, egoismus, ubližování sobě i ostatním, agresivita, podrážděnost, sklon k hádkám - absence pocitů viny, soucitu, lítosti, neschopnost vhledu do důsledku vlastních činů a odmítání norem, což často vede k nezákonnému chování. Neumí pečovat o dlouhodobé partnerské vztahy. Bezpečnost ostatních ani svou vlastní nebere jako prioritu a častější úrazovost je již jen důsledkem jeho chování. Neumí plánovat, neumí setrvat u jedné činnosti. Je nespolehlivý rodič i pečovatel. Častěji se vyskytuje u mužů se závislostí (nejčastěji na alkoholu) a také v rodinách s podobným existenčním a sociálním zázemím. Z vlastních nezdarů obviňuje druhé osoby, a to kvůli nedostatku sebekritiky. Obranným mechanismem je především agování[3].
4. Emočně nestabilní porucha osobnosti
Projevy: Zbrklost, impulsivnost, emoční labilita s návaly intenzívního hněvu, tzv. behaviorální exploze, frustrační netolerance, neschopnost odkládat vlastní uspokojení, neumí přijímat kritiku. Emoční labilita často ve spojení s impulsivitou a jednáním, které může být spojeno i s násilím. Kategorie zahrnuje dva typy poruch osobnosti impulzivní typ a hraniční typ.
Impulzivní typ odmítá jakoukoliv vnější kritiku své osoby, má velmi nízkou frustrační toleranci vůči veškerým překážkám. Vyznačuje se zkratkovitým impulzivním jednáním, kdy nedbá následků, je náladový, nevypočitatelný, výbušný, konfliktní. Není schopen vydržet delší dobu u jedné pracovní činnosti, především nenásleduje-li okamžitá odměna. Dokáže být až nenávistný k osobám, které ho kritizují a vyvolávají u něho pocity frustrace. Obranným mechanismem je především agování[4], také projekce a štěpení, kterým odděluje kladné a záporné vlastnosti druhých, aby pak dle vlastní úvahy hodnotil danou osobu jen podle některých jejích izolovaných vlastností.
Hraniční typ (Borderline) má potíže se sebekontrolou – bezdůvodný hněv, má nereálnou představu o vlastní osobě. Je velmi nejistý v osobních otázkách vč. sexuální orientace. Neumí se zdravě rozhodovat, má strach z odmítnutí, což podněcuje podrážděnost, úzkostné stavy, které mohou vyústit v krátkodobé deprese. Často se cítí prázdný, stíhají ho pocity, že nemá pro koho (pro co) žít, není rád sám a má často tendence řešit samotu alkoholem či jinými drogami. Impulsivitu provází sebeohrožující tendence utrácení peněz, závislost na lécích či nekontrolované nutkání opakovat činnosti či užívání návykových látek, které vedou ke krátkodobému potěšení. Impulsivnost nevylučuje ani sklon ke krádežím.
Vysílá jasné signály, že se uchýlí k sebevraždě a často se o sebevraždu také pokusí. Nejvážněji bývají poškozené socio-profesní funkce jedince. Obranným mechanismem je štěpení, kterým odděluje kladné a záporné vlastnosti druhých, aby pak dle vlastní úvahy hodnotil danou osobu jen dle některých jejích izolovaných vlastností.
5. Histrionická porucha osobnosti
Projevy: Teatrálnost, přehrávání, nadměrné a nepřiměřené vyjadřování a prožívání emocí, potřeba kladného hodnocení, upoutávání pozornosti – nespokojenost, pokud ji nemá, nadměrná reaktivita, nízká frustrační tolerance, nedokáže odložit uspokojení vlastních potřeb, celková osobnostní nezralost pro partnerské vztahy. Jsou povrchní, s radostí koketují, mají sklony dávat situacím erotický podtext. Nadměrná péče o fyzický vzhled a atraktivitu. Krátkodobé vztahy vnímají jako romantickou lásku, jsou sexuálně naivní a v tomto důsledku bývají promiskuitní, což tak nevnímají, protože tak konají na základě zklamání.
Dále se poruchy osobnosti diferencují na konverzivní nebo hysterickou neurózu. Přítomnost úzkosti napovídá, že jde o hysterickou neurózu, a i když má jedinec sklony koketovat a erotizovat kontakty, sexuálním kontaktům se brání, ale jedinec s histrionickou poruchou osobnosti o sexuální kontakt usiluje. Obranné mechanismy jsou velice primitivní: vytěsnění pro zapomnění, regrese často se sestupem na úroveň nižšího věku či jde do konverze s následnými projevy tělesných symptomů a dysfunkce.
6. Anankastická porucha osobnosti
Projevy: Perfekcionismus s ulpíváním na bezvýznamných detailech, rigidita v oblasti cítění, myšlení a chování – chudé vyjadřování emocí, dodržování pravidel, usilování o dokonalost i v běžných záležitostech. Vyžaduje, aby se jeho podmínkami řídili i ostatní a sám vždy nedbá na vlastní dochvilnost a dodržování pravidel. Nedá se jim upřít pracovitost, ale v práci nenacházejí hlubší smysl. Nemá potřeby se vciťovat do druhých, ale spíše se jedná o neschopnost. Často moralizuje a sám má strach z neúspěchu, je kritický k sobě i ostatním. Jejich interpersonální vztahy bývají vcelku komplikované s tendencemi znehodnocovat profesní úsilí druhých a i vlastní, ale i díky podceňování možností a schopností druhých lidí a posedlosti prací a pracovním výkonem se často neumí bavit o ničem jiném než o práci a vztazích na pracovišti. Obranným mechanismem bývá projekce, emoční izolace afektu s upadáním do stavu pasivity a také může jít o maskování původní nevhodné reakce (emoce).
7. Vyhýbavá porucha osobnosti
Projevy: Nejistota a napětí v mezilidských interakcích, nepříjemné pocity, nepřiměřené obavy z veřejného vystupování, touha po kladném přijetí a ocenění, strach z neúspěchu, nekompetentnosti, trapnosti a vlastního selhání, pocity méněcennosti, neumí zpracovat negativní hodnocení a kritiku své osoby, nadměrné prožitky, častá úzkost a depresivní pocity. Má problém navazovat sociální vztahy, při neúspěchu hledá chybu v sobě. Často se nachází v bludném kruhu na základě izolace – nedostatek přátelských vztahů a následkem toho se vyhýbá sociálním kontaktům a může se vyvíjet i hlubší sociální fobie. Dá se také zachytit výpověď o frustrujícím a traumatickém dětství. Obranným mechanismem je inhibice ve smyslu zpomalení.
8. Závislá porucha osobnosti
Projevy: Závislost na ostatních lidech, neschopnost samostatného rozhodování - vždy potřebuje radu a podporu, čímž přenáší část své odpovědnosti za životní rozhodnutí na druhé, nízké sebevědomí, není iniciativní, neprojevuje svůj názor, má strach z osamocení - samoty, lpí na vztazích, absence či ohrožení symbiotického vztahu se silným podporujícím jedincem přináší úzkost, existenciální hrozbu a deprese. Obranným mechanismem je fixace na pečující osobu, kterou velebí, aby přenesl část odpovědnosti, nebo se emocionálně zakotví na orálním stádiu vývoje, čímž se navrací k předchozím méně dokonalým způsobům přizpůsobení se za účelem zmírnit frustraci a úzkost.
Jiné specifické poruchy osobnosti
Tyto poruchy vyžadují zkoumání a ověřování a momentálně do této kategorie patří narcistická a pasivně-agresivní porucha osobnosti.
9. Narcistická porucha osobnosti
Projevy: Vysoké sebevědomí s přehnaným obdivem k vlastní osobě, arogantní vystupování a nedostatek pochopení pro druhé - ve skutečnosti nedokáže mít rád sám sebe a lásky si idealizuje. Trvalé pocity vlastního velikášství a důležitosti, zveličování vlastní důležitosti, přehnaně reaguje na názory druhých, pokud jsou kritické, neumí se vcítit do ostatních lidí, závidí úspěšným, je nepřejícný, má sklony k exhibicionismu, panovačnosti, aroganci, zneužívání druhých, očekávání výhod a jiných privilegií. Často má pocit ponížení a hanby. Chování se celkově dá považovat za ochranný mechanismus, za masku skrývající nejistotu, nízké sebevědomí a pocity méněcennosti. Narcista si sám sebe idealizuje a často spoléhá na symbiotický vztah s úspěšným, silným jedincem. Narcismus je strukturální porucha osobnosti a základním konfliktem je nedostatečné sycení láskou.
10. Pasivně-agresivní porucha osobnosti
Projevy: Nekvalitní pracovní výkon a nejisté výsledky - záměrné nedokončování práce, trvale pasivně odporuje společenským normám, což narušuje jeho profesní a sociální život. Mezi časté projevy patří zapomínání, za které se však může také jen schovávat, pasivita, oddalování záležitostí, mlčení, nereagování, tvrdohlavost, ale také nedostatečné sebevědomí a sebejistota s negativním pohledem na budoucnost. Je subjektivně přesvědčen, že podává vždy vyšší výkon, než se zdá a má tendence pomlouvat a kritizovat nadřízené. Nepřijímá rady ani kritiku. Obranným mechanismem bývá popření a racionalizace, kdy se snaží o logické vysvětlení a ospravedlnění svého jednání, čímž zmírňuje své psychické napětí.
