Dnes uplynulo 115 let od narození JUDr. Milady Horákové, oběti justiční vraždy v časech komunistických procesů v 50. letech minulého století, Vykonstruované spiknutí vedlo k jejímu odsouzení za velezradu. Trest byl ten nejvyšší, byla jedinou ženou popravenou v rámci tohoto tažení na demokracii. Díky své neústupnosti a odvaze během svého soudu se stala navždy symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany.
Nikdy bychom neměli zapomenout na odkaz Milady Horákové, která stejně jako její otec, provždy zůstala věrná Masarykově myšlence. Odvaha ji kolovala v žilách snad od narození. V roce 1918 byla vyloučena z gymnázia za účast na protiválečných demonstracích, které byly studentstvu zakázané. Naštěstí ji bylo umožněno přestoupit na jiné pražské gymnázium, kde úspěšně odmaturovala. Ovlivněna rodinou tragédií, ke které došlo v roce 1923, kdy dva její sourozenci zemřeli na septickou spálu. I ona onemocněla, ale její organizmus v této velké zátěži odolal. Zvítězila však Právnická fakulta, kde promovala v roce 1926.
Patřila mezi nejvýznamnější české feministky. Angažovala se především při zrovnoprávnění žen v legislativě, neboť v roce 1920 byla v ústavě zakotvena rovnost. Její činnost však nebyla směrována na politiku obecně, ale na posílení práva žen. V roce 1929 se stala členkou České strany národně sociální (ČSNS).
V roce 1939 byla ze zákona penzionována, neboť byla vdaná a své místo na magistrátu musela uvolnit pro lidi odsunuté z území připojeného k Německé říši. Nadále však byla činná v mnoha spolcích. Organizovala například sociální pomoc uprchlíkům z pohraničí ČSR. Za války zajišťovala tajné byty, získávala nové spolupracovníky a zpravodajské informace. Neunikla ani pozornosti gestapa a v létě 1940 byla společně s manželem zatčena. Ani po tvrdých výsleších nepromluvila. Dva roky byla zadržena na Pankráci a po atentátu na Heydricha byla převezena do Terezína. V červnu 1944 ji převezli do Lipska a poté ještě do Drážďan, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, kde ji osvobodila americká armáda.
Po válce po hovoru s prezidentem Benešem, vstoupila do obnovené strany ČSNS a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění. Stala se předsedkyní Rady československých žen (RČŽ) a se svými spolupracovnicemi z Rady založila v lednu roku 1947 ženský časopis Vlasta, který vychází dodnes. Po roce 1946 začala být monitorována StB. Po únoru 1948 byla za své názory a činy vyloučena ze všech svých veřejných funkcí. Dne 10. března se rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu na protest proti jednání komunistů. Měla možnost opustit Československo, ale svůj odchod oddalovala a podporovala lidi usilující o emigraci a nadále se zasazovala proti komunistům. Kontaktovalo ji StB a chtělo ji získat pro spolupráci pro akci „Střed“, v rámci níž bylo naplánované její zatčení. To se odehrálo v její kanceláři v Masné ulici a byla označena jako ústřední postava v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny, která byla nazvána „Direktoria“. V listopadu 1949 bylo zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS. Na procesu s Miladou Horákovou se podíleli sovětští poradci Lichačev a Makarov. Doktorku Horákovou však nezlomili, přesto osmí den procesu byl vynesen rozsudek - trest smrti oběšením, který byl vykonán 16. června 1950 v 5:35 hodin ráno na dvoře pankrácké věznice. Ostatky byly zpopelněny, nepohřbeny a dosud nebyly nalezeny.
O její milost žádal například i Einstein, Churchill a třeba i Rooseveltová.
Svůj poslední dopis, určený především rodině, napsala v den popravy ve 2:30 hodin ráno. Výňatek: „Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“
Foto: Kolorovaný záběr z filmu natáčeného během procesu
