Mariášové karty, ač nejsou z české dílny, tak je ve své podstatě za české považujeme. Provedení, ve kterém je známe, je charakteristické pro střední Evropu a veškeré zdroje je označují jako karty německého typu. Jsou nám velice blízké, rozumíme jejich vyobrazení, které se zdá na první pohled velice jednoduché a přitom každý tuší, že v sobě ukrývají něco více. Pro ty vnímavější jsou zdrojem informací a nových poznání, ale mohou být i nástrojem terapeutickým.
Mariášovým kartám se dá přímo propadnout. Já sama jsem před řadou let a s veškerou úctou a pokorou v nich začala objevovat to, co je hlouběji pod jejich povrchem ukryto. Odpovědně mohu konstatovat, že jsem ještě nenašla lepší pomůcku pro poznání lidské duše. Jsou propojením intuice, emocí, barev, ale i náhodných vjemů, které otevírají nové obzory. Jsou to karty, kterými se dá nahlížet do osudů lidí, rozpoznávat jejich vlastnosti, nadání, schopnosti, ale je možné skrze ně nahlédnout i do mezilidských vztahů. Mají sílu, pokud my máme vůli….
Ptáte se, jak je to možné? Vysvětlení vidím především v jejich prapůvodnosti. Podobu těm nejznámějším dal v roce 1837 maďarský malíř József Schneider. Esa tehdy vyobrazovala alegorii ročních období. Svršci a spodci nesli podobu postav z dramatu Friedricha Schillera, významného rakouského dramatika a estetika. Schneider se zaměřil na významné maďarské historické postavy, ty však neprošly tehdejší cenzurou, přesto do upravených a zcela nových návrhů vnesl původní myšlenku, která se skrývá za nenápadnými symboly. Za žaludského svrška nakonec zvolil Viléma Tella. I když je švýcarský hrdina jasným symbolem rebélie, je spíše známý jako zázračný střelec, který byl přinucen nepřáteli sestřelit kuší jablko z hlavy svého syna Richarda, čímž sobě i jemu zachránil život. Schneider zcela přesně vtiskl malířskými tahy postavám to, co Friedrich Schiller mínil slovy, která nesou stopu učení osvíceného Kanta, dodnes považovaného za jednoho z největších myslitelů. Zkoumal lidské poznání, jeho vznik, proces a předmět samotný. Schneiderovi se podařilo přenést do obrazů něco, co vede k formování harmonické osobnosti, podporuje utváření si vlastních názorů a myšlení. Mariášové karty současnosti jsou už jiné, přesto nadále oplývají přírodními a historickými motivy, až se chce říci, že za jejich přenosem stojí jejich genetická výbava. V každé z nich je něco, co z nich dělá mimořádnou sadu, skrze kterou je možné se podívat pod povrch věcí.
V již zmíněné upravené podobě je poprvé v roce 1848 vydala vídeňská firma Ferdinanda Piatnika. Krátce před tím se Piatnik oženil s vdovou vlastnící firmu na výrobu karet, které se svolením dal své jméno a obchodu vtiskl novou strategii. Do konce 19. století byly karty vyráběny ručně, až syn Rudolf zavedl strojovou výrobu. Prosperující firmu přestěhoval do nově postavených budov v Hütteldorfer Strasse, kde sídlí dodnes. Později skoupil ty největší evropské továrny na výrobu karet a dokonce i papírnu ve Slovinsku. Po druhé světové válce přišel znárodněním o pobočku v Praze. Upadl i maďarský a Polský trh. V roce 1993 se do Prahy vrací potomci Ferdinanda Piatnika, kde zakládají dceřinou společnost a také ji vedou.
Lenka Žáčková
