Zpívající textař, který se už před čtvrt stoletím usadil v Berlíně. To je ostravský rodák Vlady Gryc, který si už coby mladíček pokoušel o kariéru pop zpěváka. Zpívání, textařinu a muziku ale nikdy neopustil. Jako textař je v čilém pracovním kontaktu i se zpěvačkami Tanjou, Marcelou Březinovou a Renatou Drössler. Už před časem začal spolupracovat s německým skladatelem a hudebníkem Hellmutem Sickelem, ex manželem Heleny Vondráčkové, který byl kdysi členem slavné pop-rockové skupiny Kreis. Nejnověji je teď autorem hudby ke všem písničkám, které si Vlady otextoval a nazpíval na své debutové album Já svý sny mám.
Tak jak se vede v Berlíně?
Děkuji za optání. V Německu žiju řadu let a už jsem si tady zvyknul. Ale musím přiznat, že během prvních dvou let se tu a tam dostavily stavy, kdy jsem zvažoval, jestli nemám sbalit kufry a vrátit se domů. Jenže strašně nerad se vzdávám a řekl jsem si, že když to zvládli jiní, tak to musím zvládnout i já. Česká mentalita je jiná než německá a chvíli mi trvalo, než jsem se adaptoval. I tady se stále věnuji muzice, psaní textů a v poslední době jsem se zase začal intenzivně věnovat i zpěvu. Zpívání mi udržuje dobrou náladu a dodává mi hodně energie, kterou zase využívám při psaní. V Berlíně vzniklo i moje debutové album, které vyšlo před několika dny a je určeno českému publiku.
Jak dlouho a s kým jste na něm pracoval?
Celý proces trval dva roky. Původní plán byl takový, že CD mělo být venku už loni, ale došlo k určitým změnám v mém tvůrčím týmu a projekt se tím pádem rozpadnul na dvě části. Tudíž padla i moje původní vize o tom, jak by mělo CD vypadat a znít. Musel jsem začít téměř odznova, napsat nové texty a nechat si složit nové písně, aby ze zbylého materiálu nakonec mohlo vzniknout kompletní CD. Musel jsem se odpoutat od své původní představy o tom, v jakém stylu by album mělo být natočeno a vymyslet si nový styl tak, aby korespondoval jak s mými, tak s představami a cítěním skladatele a aranžéra. Abych se vyhnul dalším komplikacím, rozhodnul jsem se nechat si napsat hudbu ke všem písním alba od jednoho skladatele. Využil jsem k tomu svého kamaráda, Hellmuta Sickela, a spolu jsme tak ruku v ruce dali album dohromady a zdárně jej natočili. Tím pádem má celá deska Hellmutův jednoznačný a nezaměnitelný rukopis.
Jaký žánr či styl nabízí, komu je určeno?
Upřímně řečeno nemám rád otázky týkající se určitého hudebního stylu, protože já sám škatulky z duše nesnáším. Hudba je jen jedna a i já poslouchám asi téměř všechny hudební žánry, nejsem příznivcem jednoho stylu. Proto jsem také chtěl, aby moje album nebylo úplně jednoznačně zařaditelné, ale naopak, aby bylo žánrově pestré. Najdete na něm pop, blues, sambu, šansonové balady i rockově laděné věci. Když už bych ale musel své album někam zařadit, tak bych se podle aranží přiklonil k popu. Chtěl jsem, aby aranže byly laděny do stylu, který mě ovlivnil nejvíce, se kterým spojuji své nejkrásnější životní období, do osmdesátých a devadesátých let, v propojení se současnými hudebními prvky. K písničkám tohoto období se stále rád vracím, mám prostě rád nosné a zapamatovatelné melodie, co jdou ihned tzv. do ucha. Chtěl jsem se tak také odlišit od současného hudebního trendu, který se pokoušejí dělat skoro všichni, ale jen málokomu se to opravdu dobře povede. Všichni znějí stejně a já už ty interprety dnes mezi sebou ani nedokážu rozpoznat. Takže moje CD je určeno těm, kteří mají rádi fláky osmdesátek či devadesátek, a všem těm, kdo mají rádi melodické písničky.
Jste autorem všech textů. O čem jsou a co vypovídají?
Jsem v první řadě textař a tak si píši texty pro své písničky sám. Proto také dávám přednost, když se o mně mluví jako o zpívajícím textaři. Moje texty se většinou týkají mých osobních pocitů, nálad, pohledů na určitý objekt, nebo situaci, mých vlastních zážitků a zkušeností. Procházím ale životem s očima otevřenýma a s ušima nastraženýma a tak píši texty i o tom, jak život a věci, které s sebou přináší, vnímají přátelé a lidi kolem mě. Na mém CD jsou písničky s texty převážně autobiografickými. Najdete v nich lásku, bolest, ztrátu, radost ze života, lásku a respekt k životu, legraci, obdiv k jednomu z mých idolů, lásku k muzice... Prostě je to pestré. Když si celé CD poslechnete a věnujete trochu pozornosti textům, tak vlastně zjistíte, jaký jsem a co má pro mě v životě smysl, co mě baví a naplňuje.
Za hudební stránkou alba stojí Hellmut Sickel, který písně aranžoval a je i autorem jejich zvukové podoby. Znáte se dlouho?
S Hellmutem se známe sedm let a za tu dobu jsme se poznali do morku kosti. Známe svoje silné stránky i citlivá místa a během těch let, co se známe, můžu upřímně říci, že naše přátelství je postaveno na absolutní důvěře a upřímnosti. Víme o sobě kdeco, známe svá tajemství, detaily našich životů a víme, že nemusíme mít strach, že by ten druhý cokoliv ventiloval do světa. Vycházíme spolu skvěle nejen jako kamarádi, ale i při práci. I když máme někdy každý jiný pohled na věc, vždy jsme si o tom dokázali v klidu popovídat a nikdy jsme se nepohádali. Je to přátelství, kterého si moc vážím.
V případě Hellmuta je to jeho první velký projekt po albech s Helenou Vondráčkovou z konce osmdesátých let. Jestlipak je na albu Já svý sny mám i nějaký duet?
Je a ne jeden. Natočil jsem pěknou vypalovačku s názvem Fóry, a to s kamarádkou, herečkou Andreou Traganovou, která také zpívá. Je to písnička o páru, který nemůže žít ani spolu, ani bez sebe. Je to taková legrační záležitost. Druhý duet, který se na CD objeví, se mnou nazpívala dlouholetá a úžasná kamarádka, rocková zpěvačka Tanja. Spolu jsme nazpívali písničku Marilyn, která je srdcovou záležitostí nás obou. Jsem Tanji strašně moc vděčný, že do toho šla, přestože tato písnička rozhodně není rocková, což je Tanjin repertoár. Tanja má výjimečný hlas a umí s ním pracovat v různých polohách - a právě její hlas celou skladbu rozsvítíl. Navíc si myslím, že pasáže, které spolu zpíváme unisono, jsou úžasné.
Nazpíval jsem ještě další duet s neskutečně talentovanou zpěvačkou Zuzanou Novotnou – Lipavskou, ale přestože duet dopadl dobře, rozhodl jsem se nakonec tuto verzi na CD nezařadit. Měl jsem pocit, že už by tam těch duetů bylo na jedno CD trochu více, než je zdravo. Tato duetová verze naši písničky se Zuzkou bude k poslechu i ke stažení na hudebních serverech, takže v žádném případě nebude před světem utajená.
Které z písní pokládáte vy sám za nejlepší a kterémají podle vás šanci na úspěch?
Za nejvydařenější já sám považuji písničku Te Quiero, což je takový letní song v rytmu samby. Vyzařuje skvělou letní náladu a atmosféru a svádí k tanci. Další můj favorit je jemná a romantická Marilyn, která je mou srdeční záležitostí. Za velmi povedenou považuji také rockově laděnou Nad tebou lámu hůl. Tuhle skladbu mám velmi rád, protože je taková živelná. Pak je tady písnička Můj život, která je čistě autobiografická, je to vlastně moje zpověď a podle mě patří k těm nejsilnějšim na albu. Stejně tak ale považuji za velmi chytlavou písničku Fóry, nebo titulní skladbu Já svý sny mám. Tak snad některé z nich se podaří zabodovat a uspět. To ale záleží hlavně na rádiích, jestli budou ochotna ji hrát stejně jako na lidech, jestli do rádií zavolají a budou chtít některou z mých písniček zahrát.
Nedávno si vás pozval do rozhlasového pořadu Noční proud Miloš Skalka, kde se hrály i písně z vašeho cédéčka - a myslím, že šance na úspěch tu jsou...
Byla to pro mě velká čest být hostem v pořadu Miloše Skalky, nejen protože je to profík, jehož pořad a aktivity sleduji již dlouhou řadu let, ale je to i neskutečně skvělý a příjemný člověk.
Stejně by mě zajímalo, proč jste vůbec odešel do Německa? Mám zato, že jste tady měl našlápnuto. Narážím na vaši spolupráci s Vladimírem Figarem...
Asi jsem měl našlápnuto, ale všechno dopadlo úplně jinak, než jaký byl plán. Po vysoké škole jsem pracoval v ostravské televizi, kde jsem se během natáčení pořadu Divadélko pod věží blíže seznámil s Láďou Figarem. Hodně jsme si povídali o muzice, o zpívání a podobně. Poté co Marie Rottrová odešla do Prahy, domluvili jsme se s Láďou, že bychom mohli něco zkusit. Nejdříve jsme zkoušeli jen cover verze, abychom zjistili, jestli by nám to vůbec šlo. Potom teprve začal Láďa Figar pracovat na nových kusech, protože až na základě vlastních skladeb mohla vzniknout vlastní vystoupení a vlastní LP. Láďa ještě stále doprovázel Marušku Rottrovou na koncertech a pracoval, tuším, že i s Petrem Němcem. Postupně jsme natočili asi čtyři nové písně a pak najednou přišla ta strašná zpráva. Láďu Figara našli zavražděného. No a s jeho smrtí byly pohřbeny i všechny plány a záměry týkající se naší spolupráce a mé kariéry. Rád na něj vzpomínám, protože to byl jedinečný člověk a skvělý muzikant.
Kariéra v Česku vám tenkrát nevyšla, zato jste vyrazil na zkušenou do Ameriky a Kanady...
Ještě než jsem se vydal za velkou louži, tak jsem zakotvil v Praze. Pak došlo v rodině k jisté tragédii a nějak to všechno na mě padalo ze všech stran. Jediná možnost pro mě byla odejít na čas někam do úplně jiného prostředí, chtělo to jiné lidi, jiný svět. Tak jsem odletěl do Kanady a USA. A Kanadu jsem si zamiloval. Pobýval jsem v Montrealu, kde se pravidelně, dvakrát týdně, scházeli Češi a Slováci v tamním Slovanském kulturním domě. Kamarád mě tam uvedl a od té doby jsem tam s jejich kapelou zpíval české a slovenské písničky. Mohli jsme zpívat i v angličtině nebo francouzštině, ale lidi chtěli jen skladby v češtině. Ta atmosféra, když všichni zpívali s námi, byla nepopsatelná. V takových momentech si člověk uvědomí, kam skutečně srdcem patří. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek!
Po návratu domů jste ale stejně ale zase zmizel a usadil v Berlíně. Proč?
No, když se vrátíte po roce odněkud, kde to funguje všechno poněkud jinak, tak se najednou začneš na spoustu věcí dívat taky jinak. Najednou vidíš chyby a nedostatky, které jsi dříve neviděl. Vlastně jsi o nich ani nevěděl, do té doby nebylo co srovnávat. Najednou jsem zjistil, že to či ono se mi nelíbí. Nevěděl jsem, jestli jsem se za ten rok změnil já nebo lidi kolem. Najednou jsem se v Česku necítil pohodlně. Ovšem je třeba dodat, že ještě před odletem do Kanady zaťukala u mých dveří paní Láska a tak jsem po návratu na rodnou hroudu holt sbalil kufry a šel za hlasem srdce (smích).
Zajímavé je i to, že jste vystudoval pedagogickou fakultu, ale potom jste působil v ostravském divadle a ostravské televizi. Jak vzpomínáte na tu dobu?
Původně jsem se pokoušel dostat do Prahy na Karlovu univerzitu, na obor tlumočnictví-překladatelství, ale nevyšlo to. Tak jsem musel vzít zavďěk pedagogickou fakultou. Bylo to lepší než jít na báňskou, protože já a technika… to fakt nejde dohromady. Ale ani peďárna nebyla to, co bych chtěl v životě dělat a tak jsem později nenastoupil před tabuli, ale do ostravské televize. V divadle jsem pracoval jen externě během studií. Televize mě táhla mnohem více. Bylo to skvělé období, poznal jsem tam spoustu zajímavých, inteligentních a zábavných lidí. Snad nikde se člověk nenasměje a nepobaví tolik jako na natáčení, ať už v terénu nebo ve studiu. Věci, které se tam stávají, by si člověk snad ani nevymyslel. Byly to prostě, jak se říká, „boží časy“ a rád na ně vzpomínám.
Co vaše další aktivity a zájmy? Vím, že máte rád a podporujete nejen němou tvář...
To je pravda, zvířata jsou nedílnou součástí mého života. Dříve jsem chtěl být dokonce veterinářem, ale po zjištění, že součástí studia byla také fyzika a chemie, jsem tuto myšlenku rychle zavrhnul. Bolí mě, když slyším, že někdo týrá nebo zabíjí zvířata. Vytáčí mě, když vidím, že si někdo pořídí zvíře, aniž by se předem informoval, co to obnáší a pak jej po čase někde vyhodí v lese, nebo u silnice. Zákony jsou u nás v tomto směru velmi slabé. Já sám mám doma tři kočky, pro které bych obětoval cokoliv. Podporuji místní útulek, v zimě nosím deky, hračky a krmení, ale vím, že to nestačí. Rád bych poskytnul domov více zvířatům, ale tři kočky v bytě je tak akorát. Taky mě trápí situace v hospicích. Lidé, kteří tam přijdou, by si zasloužili mnohem lepší péči, vždyť je to jejich poslední štace! Ale nejsou peníze a není dost odborného personálu. Přál bych si mít dostatek prostředků, abych v tomto směru mohl pomoci. Vždyť nikdo nevíme, jak sami a kde jednou skončíme.
