Zásadový herec s velice složitou povahou, humánně a katolicky založený samorost, přesto šprýmař, tak to je výstižná charakteristika Josefa Kemra (†72). Byl režimem nepreferovaným a opovrhovaným hercem, kterého však režiséři chtěli mít ve svých filmech. Ti, kteří o něj opravdu stáli, ti si ho dokázali prosadit, mnohdy i díky úsměvným a důvtipným tahům.
Odmítl, na dobu velice odvážně, titul Zasloužilý umělec dopisem určeným ÚV KSČ: „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“
Po škole zběhl k divadlu
Tatínek byl švec, ale mladého Josefa vedl k umění a především ke hře na strunné nástroje. Čelo a viola patřily mezi ty nejoblíbenšjší, a na oba si zahrál hned v několika filmech. V jedenácti letech zakusil první vteřiny slávy, když se objevil v roličce v Polské krvi v Divadle na Vinohradech, kde vystupoval společně s bratrem Ludvíkem. Tady si ho vybral rozhlasový režisér Přemysl Pražský (†71) pro své pořady. K divadlu nemířil přímo, nejdříve na přání tatínka vystudovat obchodní školu. Divadlo však bylo tak silnou vášní, že po ukončení školy, aby unikl totálnímu nasazení v Německu, utekl ke kočovné společnosti A. Budínské-Červíčkové. „Jednoho dne v půl páté ráno utekl Josef z domova. S sebou si vzal jen lepenkový kufr, dvoje spodky, pár kaučukových límečků, několik párů ponožek, něco knížek. Zbyl po něm pouze klíč, který vhodil otevřeným oknem zpátky do našeho bytu v Mánesově ulici,“ vzpomínal v knize o Josefu Kemrovi jeho bratr Ludvík.
Geniální herec s úspornými gesty
Josef Kemr byl nejčastěji obsazován do rolí prostých a obyčejných chlapíků, kterým vtiskával svérázné a prosté herectví, které bylo považováno za geniální hereckou zkratku s úspornými gesty a mimikou s melancholickým nádechem. Pro první filmovou roli si ho v roce 1937 vybral režisér Václav Bínovec (†84) pro film Lízin let do nebe, kde pronesl historicky první filmovou větu, kterou již nikdy v životě nezapomněl: „Jdou vám šejdrem hodiny.“
Po válce prošel několik scén. Svoji cestu zahájil v Kladně, pak následovalo divadlo Akropolis, S. K. Neumanna, hrál i v Městských divadlech pražských a od roku 1965 se stal členem činohry milovaného Národního divadla v Praze, kterého byl členem až do své smrti. Ve foyeru Národního divadla je umístěna jeho busta, jejíž výrobu sám v osmdesátých letech inicioval společně s bustou Rudolfa Hrušínského. V době přestavby (1981) nechal zhotovit pozlacené šrouby, zlaté matice a podložky, na které nechal vyrýt jméno své, manželky Evy a Rudolfa Hrušínského. Sám je dokonce zašrouboval do krovů rekonstruované scény. Hrál až do posledního dechu a řada snímků měla premiéru až po jeho smrti. Za svůj život ztvárnil na 400 filmových, televizních, divadelních a rozhlasových rolí. V roce 1993 byl oceněn za celoživotní dílo Thálií.
Socialistický závazek spojil s Bohem
Každoročně během divadelních prázdnin měli herci Národního divadla povinnost přijmout svůj socialistický závazek. Josef Kemr si ve své době vzal za své péči o kapličky u silnice v okolí Plané nad Lužnicí. Objížděl je se svým trabantem v doprovodu své partnerky i proti vizím tehdejší doby.
Lásky Josefa Kemra
První Kemrovou ženou byla o jedenáct let starší herečka a divadelní režisérka Eva Foustková (†66). Společně vychovávali syna Jiřího z jejího prvního manželství. Zasvěcení tvrdili, že jeho život s Evou byl plný lásky a neuvěřitelně poutavých debat. Dokázali spolu diskutovat celé hodiny o životě, o náboženství, filozofii, o divadle, ale i o politice, i když na to téma se nejvíce rozcházeli. Druhou jeho životní láskou byla Marika Procházková – Skopalová (72). Byla v Národním divadle asistentkou režie. Nikdy se s ní neoženil, ale na znak své lásky si vyměnili prstýnky. To ona byla, ne vlastním zaviněním, tou která téměř po padesáti letech rozdělila nerozlučné přátelství s Rudolfem Hrušínským, se kterým od roku 1942 putoval s kočovnou společností. Společně i jezdili na chalupu v jižních Čechách. Místní dodnes vzpomínají na nerozlučnou dvojici kamarádů, kteří sedávali u vody a rybařili. Hrušínský Mariku jednou v žertu plácl přes zadeček, což mu nepochopitelně Kemr nikdy v životě neodpustil. Od té doby se nenavštěvovali, nepřátelili a už nikdy nezasedli v místní hospůdce k jednomu stolu.
Dlouhá léta netušil, že má syna
Dlouho po smrti Josefa Kemra vyšlo najevo, že měl nemanželského syna Vladimíra, který by mu jako z oka vypadl. Maminka mu prý až na smrtelné posteli svěřila, kdo je jeho otec. Jejím přáním však bylo, aby v tom příliš nešťoural. Prozradila mu ještě, že jí říkával Carmen. Neví však, za jakých okolností se potkali, ale ani to, zda se potkávali dlouhodobě či to byl jen kratičký románek, ale s jistotou se ví, že byla ochotnickou herečkou v kladenském divadle, kam Kemr prý občas zavítal. Syn Vladimír se s pokrevním otcem několikrát sešel, byla to prý krásná setkání. Srovnává-li se s ním, musí přiznat, že je stejně mrzutý a zdá se, že podědil i nemoci. Ke cti mu je, že se nikdy nezajímal o to, co by mu mohlo přinést, kdyby rozvířil hladiny o slavném otci.
Nebyl Zasloužilým umělcem, ale hrdinou
Psal se rok 1989 a Josef Kemr podepsal petici Několik vět, účastnil se manifestací a v listopadu stanul na Letné před národem jako jeho mluvčí. Jeho slova se nesla nad hlavami statisíců účastníků, kdo tam byl. Nikdy nezapomene na ten zvláštní pocit, který s sebou přinesl a odměnili ho burácejícím potleskem. Byl to největší aplaus ne zs vystoupení, ale za jeho život.
Ve foyeru Národního divadla je umístěna jeho busta, jejíž výrobu sám v osmdesátých letech inicioval společně s bustou Rudolfa Hrušínského. V době přestavby (1981) nechal zhotovit zlaté šrouby, na které nechal vyrýt jméno své, manželky Evy a Rudolfa Hrušínského a sým je do trámů vpravil.
Josef Kemr společně s manželkou odpočívá na pražském hřbitově Šárka. Ještě za svého života nechal na náhrobek vytesat i jméno Mariky Skopalové s tím, že tam bude jednou také odpočívat. Prostě svéráz po celý svůj život, který nás opustil 15. ledna 1995.
-lz-
Fotokredit: ČT
