Moderátorská dvojice, Johan Mádr a Ondřej Havel, toho má za sebou i přes svůj poměrně nízký věk docela dost, tedy myšleno profesně. Před pěti lety oba naskočili do seriálu Ulice televize Nova, kde se potkávali jako v roli spolužáků, ale ke skutečnému pracovnímu průsečíku došlo až později. Dnes spolu moderují každý den odpolední show na Fajn rádiu, pořad Mixxxer show na televizi Óčko a akce po celé republice, které jsou zaměřené především pro mladé, ale serióznější moderování jim také není vzdálené. Jak se vlastně začala odvíjet jejich pracovní dráha, baví je jejich práce, nemají ještě ponorku? Tak přesně na to najdete odpovědi v našem rozhovoru a možná ještě něco navíc.
Jste víc moderátoři, nebo herci? Začínali jste v televizi, ale dnes jste slyšet spíš v rádiu…
Ondřej: Jako dvojice jsme určitě moderátoři. Každý den vysíláme odpolední show na Fajn rádiu, což nám vlastně zabírá nejvíc času. Každý den tři hodiny v živém vysílání, k tomu příprava a další věci. Pak taky živý pořad Mixxxer show na televizi Óčko. To je zase hodina a půl před kamerou, vstup po každé písničce, rozhovory s hosty…
Johan: Výhoda je, že v rádiu je slyšet jen váš hlas, nepřemýšlíte nad tím, jak vypadáte.
Jak jste se vlastně vy dva potkali profesně?
Ondřej: Tak to musíme hodně zpátky, naše první setkání bylo v seriálu Ulice, kde jsme se myslím poprvé viděli na castingu asi před šesti lety. Bylo to nějaké třetí kolo, kamerovky v ateliérech, kde se točí.
Takže jste spolu hráli v seriálu a pak jste začali společně moderovat?
Ondřej: Zas tak jednoduché to nebylo. Já jsem se nejdřív úplnou náhodou dostal k moderování na Óčku. Byl jsem hostem pilotního dílu pořadu kolegy z mé tehdejší kapely Honzy Bendiga. Nějak jsem se jim zalíbil, a i když se tenhle konkrétní pořad nakonec nerealizoval, pozvali si mě s tím, že mi dají Chart show. Nakonec jsem ale skončil v Mixxxer show. Já jsem vlastně do té doby nikdy nemoderoval a během týdne jsem měl najednou živák. Dvě a půl hodiny na obraze, rok a půl jsem takhle jel sám. Když se pak začaly dělat změny a chtěli dvojice, tak se mě zeptali, jestli nevím o někom, kdo by mě doplnil. A já si vzpomněl na Johana.
Takže Ondra vlastně může za to, že jste dvojice!
Johan: Ano, vlastně za to může on.
Ondřej: Největší paradox ale je, že už vůbec nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na něj. My jsme se v té Ulici zas až tak nekamarádili, točil jsem daleko víc třeba s Vaškem Matějovským.
Proč tedy právě Johan?
Ondřej: To je dobrá otázka! Johan byl první, kdo mi vytanul na mysli, když se zeptali. Nedokážu říct proč, ale po prvním dílu jsem věděl, že to bylo správné rozhodnutí. Johan pro náš první Mixxxer vymyslel úvod ve stylu Jackass a já věděl, že to bude fungovat, že si budeme rozumět. A tak jsme začali pracovat spolu. Po čase si zase na oplátku Johan vzpomněl na mě, když přišla nabídka do rádia.
Takže tam se to zase obrátilo…
Johan: Tak trochu. Z Óčka jsme se znali s moderátorkou Terezou Tobiášovou, která tehdy dělala i na Fajn rádiu. Tam zrovna hledali moderátory, ona jim dala tip, pozvali si mě na zvukové zkoušky… Chtěli mě jako sólo moderátora, ale já jim navrhl, že jsme daleko silnější jako dvojice s Ondrou. Oni už v té době sice dvojici vybranou měli, ale dopadlo to nakonec dobře pro nás.
Mám z toho zatím pocit, že kam přijdete, tam všechny převálcujete, vyhrajete, co jde…
Ondřej: To ne! (smích) Ono to vlastně vzniklo tak, že jsme chtěli zkusit rádio, klidně jednou týdně, že si prostě dvě hodiny pokecáme v éteru.
Johan: A splnilo se nám to tím, že jsme dostali hitparádu na Fajn rádiu. A do půl roku jsme začali dělat odpolední show. Takže jsme nezačínali nějakým velkým drivem, měli jsme víkendovou hitparádu, kdy je spousta lidí pryč, nebylo to v úplně nejlepším čase… My jsme si to ale užívali a mysleli si, že jsme králové. (smích)
Je tohle všechno splnění vašeho dětského snu?
Johan: Já jsem na tuhle otázku vždycky odpovídal, že můj sen je být milionář. A toho se držím pořád. (smích) Takže žádný popelář, já jsem v hlavě toho moderátora a vlastně i herce měl odmala, vždycky jsem tam směřoval.
Ondřej: To já jsem chtěl být fotbalista. Začínal jsem v pěti letech v klubu s Patrikem Schickem, což je dneska jeden z nejdražších českých hráčů. Jenže potom se to začalo tříštit, protože maminka mě viděla spíš v tom uměleckém světě. A tak jsem vždycky v polovině tréninku odcházel do sboru, což už pak prostě nešlo. Měl jsem i nějaké zdravotní problémy, takže jsem s fotbalem seknul. Určitě je pro mě ale sport jeden z nejoblíbenějších koníčků. Jednou se mě ptal Karel Šíp v pořadu Rozjezdy pro hvězdy, čím budu, když mi nevyjde ten fotbalista. Řekl jsem tehdy, že budu brankář. Měl jsem to přesně nalajnovaný. (smích)
Kdy jste vlastně poprvé stáli před kamerou? Bylo to i tady z hlavy rodičů?
Ondřej: U mě to byly právě ty Rozjezdy pro hvězdy někdy v šesti, sedmi letech. Vystupovali jsme tam s kamarádkou Martinou Černou a jednou jsme to dokonce i vyhráli. A samozřejmě za to vděčím mamince. Ona mě už od začátku všude doprovázela, vedla mi diář. Dneska je občas nervózní, že už neví, co dělám a kdy kde budu. Maminka je obrovská podpora.
Johan: To moje první zkušenost byla až v té Ulici, to jsem byl ještě na škole. Potřeboval jsem k tomu dospět, ale pak jsem už věděl, kam směrovat. Byla to ale náhoda, bliklo mi to hlavou. Jsem z malé vesnice ve východních Čechách, a když jsem si řekl, že bych se chtěl věnovat herectví, vůbec jsem nevěděl, jak na to. Čirou náhodou jsem otevřel internet, a tam byl jako hlavní zpráva článek, že se do Ulice hledají noví herci, a že castingy jsou v Praze. Tak jsem nasedl na autobus směr Praha a jel jsem.
Rodiče to věděli?
Johan: Věděli. Táta se dokonce ten večer vracel z Prahy, takže mě i hodil domů. (smích) Já jsem měl vždycky od rodičů naprostou volnost, abych si našel, co mě baví, pro ně bylo důležité, aby mě to bavilo a byl jsem spokojenej.
Představte si, že nějaký kluk, podobně starý jako vy tenkrát, by chtěl dělat to, co vy. Co byste mu doporučili?
Johan: Mně takovou otázku nedávno jeden kluk napsal, a já jsem mu na to odepsal: Vzpomínám si, že když jsem ještě na základce posílal do místního rádia Magic svůj hlas, odpověděli mi, že to zatím na vysílání není a v podstatě ať si jdu hrát radši zpátky na pískoviště. Rád bych ti napsal v pár bodech, udělej tohle a tamto a úspěch je zaručenej. Bohužel ale nic takovýho nemám. A podle mě ani žádná ověřená cesta neexistuje. Snaž se hlavně sbírat zkušenosti. Vím, že začátky jsou těžký, ale nějaký způsob najdeš vždycky. Já jsem šel z gymplu na ekonomku a tu jsem nedodělal. Kdybych se rozhodoval teď, tak bych si hlavně nejdřív ujasnil, proč chci tu školu studovat a co chci, aby mi to přineslo. Teprve pak bych si ji začal vybírat. Zkus prostě začít. I když budeš třeba podělanej až za ušima. Ale tohle je podle mě cesta.
Co vy, Ondřeji?
Ondřej: Já už jsem pár takových dotazů taky dostal, a taky jim vždycky říkám, ať to zkoušejí. Je jedno jakým způsobem. Když chtějí hrát v televizi, ať se zaregistrují do agentur, chodí na castingy, ať se chopí každé příležitosti. Já jsem nikdy nedostal žádnou roli tak, že by mi někdo přímo zavolal a řekl: „Teď točíme tenhle seriál, je tady pro tebe tahle role, začínáš tehdy a tehdy.“ Vždycky to byl casting, a když to vyjde, tak druhé kolo, nebo i třetí. Několikrát se mi stalo, že už jsme byli poslední dva adepti nebo že mi dokonce řekli, že to budu dělat já a nakonec mi to zrušili. Člověk si pak říká: „Proč? Čím to je? Jak na to? Co je ten klíč?“ A tohle si říkám pořád… Mám za sebou pár zkušeností, za které jsem nesmírně vděčný, ať už jde o film, seriál, divadlo, dabing a teď hlavně moderování, ale přesto pořád chodím na castingy a zažívám ty chvíle, kdy nevíte, máte trému, stydíte se. To je všechno škola, která mě posouvá, a věřím, že přijdou v budoucnu další a další možnosti a výzvy.
Kdo je vaším pracovním vzorem? Kdo by byl ten dotazovaný pro vás?
Ondřej: Já nemám jeden vzor, snažím se mít širší pracovní záběr a tím pádem je samozřejmě i víc osobností, které obdivuju a vážím si jejich práce. Když bych to ale vzal třeba z hudební oblasti, tak mám moc rád muzikanta Michala Malátného, se kterým hraju v divadle, a tudíž jsem měl už i pár příležitostí s ním probrat jeho životní cestu. Dost mě zaujala, mám rád jeho přirozenost, to, že si na nic nehraje, a přitom je skvělý v tom, co dělá. Z filmového prostředí pro mě zase bylo obohacující setkání s Ondřejem Vetchým, který mě absolutně nadchnul tím, jak se umí do role ponořit a dokáže zahrát prakticky jakýkoliv charakter. Ale z herců by to byl nejen on, jen bych potřeboval dvakrát větší prostor.
Johan: Já nemám vzory, u kterých bych si řekl „chci být jako on“, ale spíš obdivuju nějakou jejich schopnost, kterou bych se chtěl od nich naučit. Beru je jako takový zdroj inspirace. Na první dobrou mě napadá třeba Oldřich Kaiser. To je podle mě génius svého řemesla.
Co nejvíce pilujete, v čem chcete být dobří, lepší?
Ondřej: Protože jsme každý den v rádiu, nestíhám klasicky studovat, a tak se snažím alespoň vzdělávat a obohacovat v tom, co mě baví a zajímá. Rád čtu, kombinuju beletrii s knížkama o osobním rozvoji, takže si rád přečtu třeba nějakou motivační knížku a po ní něco s příběhem, abych se ani jednoho "nepřejedl". Snažím se zdokonalovat ve hře na kytaru a na klavír a taky by rád ještě víc zapracoval na jazycích.
Johan: Podle mě je moderování dost obsáhlé téma, kde je neustále co pilovat. Umět líp vyprávět příběhy. Říkat věci tak, abyste si to chtěli poslechnout, aby vás to hned zaujalo. Je to vlastně hodně o psychologii a práci se sebou samým, takže v mém případě - práce, jak na kostele. Ale abych odpověděl, nejvíc piluju věci čtením knih na dané téma a pak se snažím to přetavit (mnohokrát neúspěšně) do praxe. A ještě taky sledováním lidí, které pracovně obdivuju. Zkoumám, jak to dělají, že to tak umějí!
Jaká je vaše profesní meta, jaký je váš kariérní směr?
Ondřej: Cílů a met mám víc. Chtěl bych se třeba zase dostat k nějakému zajímavému filmu, kde bych měl větší prostor ukázat, co ve mně je. S Johanem chceme tvořit více vlastních videí na internet a časem se třeba objevit i v nějaké velké televizní show. No a co se týče hudby, byl jsem nějaký čas součástí jednoho boybandu, který už nefunguje, nicméně jednou bych si chtěl splnit sen a natočit klip k vlastní sólové písničce.
Johan: Meta pro mě je užívat si na sto procent to, co dělám, bavit se tím, těšit se na to a mít před sebou nějakou výzvu. Když to tak není, vím, že potřebuju něco změnit nebo si aspoň odpočinout.
Je něco, co byste byli ochotní pro kariéru, svůj profesní růst obětovat?
Ondřej: Myslím, že je potřeba, aby byl člověk pro své cíle ochoten udělat opravdu maximum a nevzdával to. Svoji práci jsem dělal vždycky s nadšením, a pokud mě to baví, tak pro to udělám všechno. Snažím se jít příležitostem naproti, přijímat výzvy a překonávat vlastní strach, i když s tím často dost bojuju. Ale věřím, že to stojí za to! Lidi jsou v dnešní době ochotní obětovat i zdraví, ale to je to jediné, čeho se chci v životě vyvarovat, protože bez zdraví bych stejně nemohl nic. Několikrát už jsem šel opravdu nadoraz, člověk to párkrát vydrží, ale nesmí to být často nebo pokaždé. Snažím se učit, že svět se nezboří, a i když máte pocit, že si v dnešní době nemůžete dovolit být nemocný, tak můžete.
Johan: Čas, čas, čas. Možná to nezní dostatečně důležitě. Nic ale pro mě není víc.
Kde se vidíte profesně za pár let?
Johan: Já doufám, že budeme skvělí moderátoři, budeme dělat velké show a všechny je zvládneme.
Ondřej: Chceš říct, že budeme dělat míň práce za víc peněz. (smích)
Johan: Tak jsem to nemyslel. Já bych prostě chtěl, abychom pilovali řemeslo. Abychom se stali fakt dobrými řemeslníky.
Ondřej: Abychom měli šance uplatnit se v tom, co chceme dělat, abychom ty šance dostávali a abychom mohli ukázat, že v nás něco opravdu je.
Děkuji za rozhovor.
Text: Lenka Žáčková
Foto: Lenka Hatašová
Fotogalerie
