Říká se, že si naše duše samy vybírají, komu se narodíme. Nejsem si tak docela jista, co je na tom pravdy, ze své zkušenosti jsem ovšem přesvědčena, že si zcela jistě vybíráme místo a čas. A já si vybrat uměla! Poprvé jsem totiž světlo světa spatřila o filipojakubské noci, v malebném koutu Šumavy, v chaloupce u Vltavy, místě obklopeném nádhernými, hlubokými lesy. Nové Peci. Není divu, že jsem tedy vyrůstala s láskou k přírodě, a lesy se staly mým druhým domovem.
Jako malé dítě jsem si v lese hrála, později hledala v lese útočiště při každém splínu, uložena v měkoučkém mechu si četla nebo si sama vymýšlela příběhy, které jsem později v médiích zveřejňovala. Také jsem se díky strýci – hajnému učila pečovat o les a zvěř v něm žijící. Protože mí rodiče a vlastně většina příbuzných pracovala buď v lese, nebo v dřevařských podnicích, moje brigády se odehrávaly právě tam. Netvrdím, že jsem byla nadšená z práce v lesních školkách, nicméně i díky ní jsem pochopila, jak moc důležité je přírodě pomáhat.
Když se pak rodiče rozhodli, že se z mnou milované Šumavy odstěhujeme, na čas se mi zhroutil celý svět. Ve městě jsem si zvykala velmi pomalu, ztěžka. Jak jen to studentské povinnosti dovolily, pádila jsem zpátky do míst, kde mi bylo dobře, do svého rodného kraje. A tak to bylo po celý čas.
Jak čas plynul, přicházelo stále víc povinností, a tím méně času na šumavské toulky. Jenomže člověk stárne a ať chce, nebo ne, kořeny si ho stejně přitáhnou zpátky. Nedávno jsem /k mé velké radosti/ dostala nabídku spolupracovat se šumavskými obcemi na podpoře turismu. Pustila jsem se tedy do zkoumání toho, co vše se za roky, kdy jsem na Šumavu jezdila zřídka, v této oblasti změnilo. Ne, že bych nesledovala zpravodajství, ne, že bych nevěděla o řádění kůrovce nebo polomech, nicméně na internetu jsem objevila tak šílené věci, až mi z toho nebylo dobře. I vydala jsem se, jak se říká „na místo činu“ zjistit, jestli je situace šumavských lesů opravdu tak zoufalá.
Namířila jsem si to do míst, která jsou kůrovcem a loňskými polomy nejvíc poškozená – a protože nic v našem životě není náhoda, tím místem je právě okolí obce, kde jsem se narodila. Novopecko. Ubytovala jsem se ve Stožci a požádala místní starostku, zda by mě neprovedla okolními lesy. Čím jsme stoupaly výše, mé počáteční nadšení a radost z pohledu na lesy klesaly. Až jsem zůstala zkoprněle stát. To, co se před mými zraky objevilo na hřebenech Trojmezné, mě doslova rozplakalo. Ta torza lesa působila jako lesní hřbitov. Ano, viděla jsem už něco podobného na fotkách, i tehdy to mnou otřáslo, ale stát na tom místě, vidět tu hrůzu na vlastní oči, to je úplně jiná emoce. Hlubší, nezapomenutelná.
Jsem scenáristka, novinářka. Informovat veřejnost je tedy pro mne přirozené. Rozhodla jsem se, že se pokusím alespoň svou prací šumavským lesům pomoci. Protože promiňte, ale čekat stovky let, než si příroda pomůže sama, je prostě pitomost. Dnes už není v takovém stavu, aby to bez naší pomoci zvládla. Je třeba jednat dřív, než nebude čemu pomoci. A já jsem vyrůstala v době, kdy o les a přírodu jako takovou, pečovaly tisíce lidí.
Chcete-li, můžete se připojit k petici. Není to sice přímé řešení zoufalé situace šumavských lesů, ale cesta k němu určitě ano…
Více informací zde.
Zdroj: Helena Váňová
Fotogalerie
