Peter Baláž, známý motocyklový závodník druhé poloviny minulého století, deseti násobný mistr Československa, zavzpomínal na časy, kdy sbíral jeden titul za druhým, kdy prvním sponzorem byla jeho babička. Závodil v časech, kdy československé motorky patřily ke skutečné elitě a atmosféra na okruhu prý tehdy byla přátelštější, ale na trati si nic nedarovali.
Když se podíváte zpět v rámci svého sportovního života, na co jste vy sám nejvíce pyšný?
Na vše, čeho jsem dosáhl. Bylo to díky mojí rodině, kamarádům a babičce, která mě podporovala. Byla takový můj první sponzor, díky kterému jsem vyrostl. Když jsem začal závodit a vyhrával jsem, tak to bylo pro mě, takové zadostiučinění, ale i to, že jsem vlastně mohl reprezentovat Československou republiku. Vždycky jsem měl radost, když někdo, ať už kamarádi nebo sponzoři podpořili, abych vydržel, protože byly časy, kdy jsem toho už měl tak nějak moc.
Jaký stroj je vašemu srdci nejbližší, co je vaše největší srdcovka?
Tak já jsem měl těch strojů několik. Jezdil jsem 125 „Morbideltku“, potom jsem měl 125 Hondu, pak Yamahu 350 a MZ, ale z motocyklů pro mě byla nejlepší ta Yamaha.
V jakém roce jste jel svůj první závod?
V roce 1964 a skončil jsem na sedmém místě.
Jaký to byl závod?
Bylo to mistrovství Slovenska nebo tedy Československa a byla tam i babička. V té době mi ještě nechtěla dovolit, abych závodil, ale nakonec z toho byla úplně hotová a později, když se mi nedařilo na závodech, tak mě začala podporovat.
Jaký byl váš nejvážnější úraz? Kdy vám šlo, opravdu tak, jak se říká o kejhák nebo kdy to bylo o vlásek?
Tak těch úrazů bylo více. Hned ze začátku jsem spadl a měl jsem zlomenou pánev, ležel jsem v nemocnici asi 30 dní a nesměl jsem chodit. Druhý nejvážnější úraz jsem měl v Brně, to jsem spadl v posledním kole při tréninku na novém okruhu na motodromu, kde mi ustřelilo přední kolo a jezdec za mnou, který se lekl, tak spadl a roztrhl mi aortu, takže mi nakonec museli operovat. Bylo to vážné, ležel jsem 10 dní, dávali mi plasmu, krev a řešilo se, jestli budou muset dát nohu pryč nebo ne. Nakonec jsem teda skončil tak, že chodím a noha mi zůstala.
Kdy jste skončil s aktivním sportem?
Po tom velkém úrazu jsem si řekl, že pravděpodobně skončím. Prodal jsem motorky a přestal závodit, ale potom mě to znovu chytlo. Nakonec jsem po třech nebo čtyřech letech koupil zpátky motorky a začal znova závodit, ale bál jsem, měl jsem strach, aby do mě zezadu nikdo nevrazil...
Jak jde dohromady, takto náročný sport a rodina?
Tak já jsem dlouhé roky nebyl ženatý. Když jsem začal závodit, věnoval jsem se čistě motocyklovému sportu. Když jsem začal vyhrávat, začal jsem jezdit na mezinárodní závody a mistrovství světa, a to už bylo dost náročné.
Co chybí mladým sportovcům nebo je něco, co dělají a neměli by? Máte pro ně nějakou dobře míněnou radu?
Myslím si, že v té době, kdy jsem jezdil, tak mladí závodili díky rodičům, kteří měli peníze. Když se jim něco povedlo vyhrát, tak nevěděli, jak mají chodit po zemi. Ti, kteří si mysleli, že hned budou vyhrávat, tak ti skončili brzo. Je to podobný jako u fotbalistů, dříve hráli jenom tak, ale dneska je i sponzor obouvá. Dříve šlo hlavně o to, aby vydrželi, dnes je to i o tom, že v první řadě musí mít peníze, až v druhé řadě musí mít talent, ale musí mít i dobrý motocykl a zázemí.
Co je dnes ještě jinak?
Jezdci dneska mají výhodu, že nepotřebují zařizovat doložky, tak jako my. Navíc služební pas musel být schovaný na Svazarmu, který mi vydali, jen když jsem dostal pozvánku od pořadatelů.
Koho ze současných jezdců obdivujete a zasloužil by si lepší výsledky?
Kája Abraham měl smůlu, že neměl dobré motocykly. Je talentovaný a obdivuju ho. On to opravdu prožíval a snažil se dosáhnout dobrého výsledku. Skutečná pravda byla ta, že kdyby měl motorku třeba takovou jako Rossi nebo Marquéz, tak je úplně jinde.
Fotogalerie
