Vršovické divadlo Mana, které nezaměnitelně voní divadelní patinou a šarmem první republiky, je nejen útulné a má svou úžasnou atmosféru, ale nabízí i zajímavé a netuctové inscenace. Stejně sympaticky na mě zapůsobilo i nedávné setkání s jeho uměleckou šéfkou a dramaturgyní Věrou Maškovou. Její umělecké snažení má svůj vytříbený vkus a styl, zároveň se obklopuje herci a režiséry širokých tvůrčích schopností.
Jako dramaturgyně se uplatňujete na scénách napříč republikou i na Slovensku. Dvanáct let jste byla kmenovou dramaturgyní Městských divadel pražských, kde jste inscenovala na čtyřicet inscenací. Jak působíte dlouho ve Vršovickém divadle Mana a co všechno ovlivňuje výběr inscenací?
Ve Vršovicích teď začínám třetí sezónu a je to skutečně velké dobrodružství. Nastoupila jsem sem s určitou vizí. Chvíli trvalo, než na tuto vizi uvěřili ti, kdo tohle divadlo vykutali ze suti vzpomínek a betonu takříkajíc vlastníma rukama, ne proto, že by se jim koncepce nelíbila, ale protože nevěřili příliš v její uskutečnění. Teď ale už všichni víme, že divadlo je místo zázraků, a když mu z prostoru nad kostelní věží přihlíží věčnost, můžeme dokázat naplnit i ryzí utopii.
Jsme tuším jediné divadlo v Praze a možná i v republice, které působí v sakrálním prostoru, a to zavazuje. Ne tím, že bychom uváděli dramata s církevní tematikou, ale tím, že o tom, že Bůh je naším prvním i posledním divákem, musíme vědět. Je důležité pro to nadchnout všechny, kdo se na profilaci divadla podílejí. Takže, ptáte-li se na kritéria dramaturgického výběru, toto je dominantní. Dalším pak je fakt, že jsme divadlo komorní, velmi nedostatečně technicky i personálně vybavené, umělecká výpověď se logicky uskutečňuje především prostřednictvím hereckého výkonu. Dramaturgie musí tedy mimořádné herecké příležitosti generovat a umožňovat. A v neposlední řadě jsme divadlem lokálním, jakýmsi přirozeným kulturním centrem Vršovic. Zabýváme se často lokálními příběhy i osobnostmi a snažíme se dostát i této roli.
Co všechno obnáší práce umělecké šéfky a hlavního dramaturga?
To hodně záleží na divadle, ve kterém působíte. Je dost jiné být šéfem velké, dobře dotované činohry, a dost jiné je to u nás. Před čtrnácti dny jsem měla takový blažený pocit, když jsem přišla do divadla, kde se činila skvělá paní uklízečka, a mohla jsem požádat paní rekvizitářku, aby uvařila kafe. Radovala jsem se, že to všechno nemusím dělat já, a na okamžik si připadala tak nějak šéfovsky. Tedy až do chvíle, kdy mi paní rekvizitářka připomněla, že zítra tu nebude. No, ty rekvizity se na scénu samy nedají. Můj skvělý a milovaný kolega Arnošt Goldflam mi jednou řekl, že život má způsoby, jak nás zbavit pýchy. Měl pravdu. Ale na druhou stranu trochu pyšná jsem. Na všechny ty skvělé a dobré lidi, s nimiž tu spolupracuji, z nichž většina dělá pět profesí za půl jednoho platu, a přesto mají diváci pocit, že tu všechno šlape, jak má.
V mnoha věcech se ovšem práce nijak neliší od ostatních divadel. Musím postavit repertoár, sehnat týmy na jednotlivé inscenace, tady navíc včetně herců. Dramaturgie musí splňovat všechna zmíněná kritéria a zároveň respektovat momentální situaci, zejména finanční, která je někdy hodně napínavá. Bylo by hezké, kdyby nás Praha 10 opravdu vzala za své, tak jako třeba Praha 6 kdysi Dejvické divadlo a vsadila na nás, abychom se pořád nepotáceli na hranici existence. Pak musím zajistit tu skutečnou realizaci od záměru až po reprízy, v čemž je samozřejmě také neocenitelná spolupráce s ředitelem Davidem Frýdlem, který vše zajišťuje po finanční a výrobní stránce, a spolu s produkční Denisou Kábrtovou i po stránce organizační. Teď máme nově i šéfa technického provozu, takže naše divadlo pozvolna dostává opravdovou profesionální strukturu.
Je to komplikované období, ale pokud budou divadla hrát, co vaše divadlo uvede v nadcházející sezóně? Na jaké novinky se může publikum těšit?
Koronavirus nás skutečně zasáhl velmi citelně, protože přišel přesně v okamžiku, kdy se našemu divadlu začalo dařit, kdy se návštěvnost zvedla o šedesát procent, začínaly chodit nabídky na zájezdy... Teď jsme zase na začátku. Doufáme, že nás naši diváci neopustí, a že si k nám najdou cestu i ti, kteří se ještě před dvěma roky ptali, kde naše divadlo je. Těsně před jarní uzávěrou divadel měla u nás premiéru Čapkova Matka s vynikající Jitkou Smutnou v hlavní roli, Bergmanovu Podzimní sonátu jsme už tehdy uvést nestihli. Premiéru měla až letos v září, symbolicky v první podzimní den. Strhující drama o krutostech lásky mezi matkou a dcerou a o hledání smyslu bytí nabízí mimořádnou hereckou příležitost pro dvě herečky, v našem případě pro Lucii Štěpánkovou a Danu Batulkovou. A obě dámy se jí zhostily na výbornou.
Trochu jiného druhu je inscenace Luttmannovy komedie 5 za 1. Tímto titulem se snažíme kompenzovat našemu publiku výpadek lehčího žánru, který u nás do minulé sezóny obstarávalo zájezdové divadlo Verze. Jde však o komedii s téměř detektivní zápletkou a silným současným tématem rozpadu partnerských vztahů a následků, které mohou mít fatální podobu. Prostě hovoříme nevážně o velmi vážných věcech, které mohou trápit i většinu našich diváků.
Ženským tématem, tentokrát v dramatické podobě, se bude zabývat i hra z britské provenience Máma říkala, že bych neměla. Čtyři skvělé dámy v režii Viktorie Čermákové představí čtyři generace žen, z nichž každá se snaží neopakovat chyby rodičů, a tím zároveň na další generaci páchá chyby vlastní. Hra Petera Müllera Smutná neděle se odehrává v kabaretu. A to ne ledajakém. Je to kabaret kdesi na věčnosti, v němž bilancuje svou životní pouť skutečný maďarský kabaretiér a šansoniér, autor hitu Smutná neděle, Rudi Seress. Jeho kabaretem prošli dějiny střední Evropy 20. století a on, klaun, hudebník a zároveň Žid jim vždy čelil svými písněmi. Součástí představení je i řada jeho šansonů, které známe z repertoáru mnoha světových interpretů.
Adaptace Jiráskova románu Temno je určena nejen pro naše divadlo, ale v letních měsících se bude hrát i tam, kde se část příběhu odehrává, totiž v sadech pod Groebeho vilou. Česká klasika je neodmyslitelnou součástí našeho repertoáru. Odkazuje nejen na naše kořeny, ale jejím prostřednictvím se snažíme promlouvat k aktuálnímu bytí. Osudově rozdělená společnost, v níž ideologické spory rozvracejí rodinné, partnerské i přátelské svazky, brutální snahy vnucovat svou pravdu ostatním všemi prostředky, temnota v duši, která plodí zlo, ač na začátku byly krásné ideály, to jsou východiska inscenace, která je příležitostí především pro mladou generaci tvůrců.
Do historie sahá i hra Čapek a Olga, což je také jeden z projektů odložených kvůli koronaviru. Je to příběh vztahu dvou mimořádných osobností první republiky, Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové, plný různých osudových zvratů, v nichž nemalou roli hrály bouřlivé dějiny třicátých let minulého století. Projekt by měl navázat na úspěšnou inscenaci Čapek, kterou jsme vytvořili pro Divadlo Rokoko. Tam jsme se tohoto vztahu dotkli jen okrajově, nyní bychom spolu s herci Jiřím Hánou a Mášou Málkovou, chtěli jít do hloubky. Navíc Karel Čapek ve Vršovicích žil, je čestným občanem Vršovic a náš nejslavnější soused.
Sezónu bychom chtěli zakončit projektem trochu větším, než na jaké jsou naši diváci zvyklí. Režisér Petr Svojtka pro nás nastuduje divadelní verzi úspěšného televizního seriálu MASH. Ta bude jednou z inscenací, s nimiž se naši diváci budou moci potkat i na naší letní scéně v prázdninových měsících. Pokračovat budeme, pokud virus dovolí, i v debatách po představení a v tematických večerech, jako byla například Pouť do Compostelly, vernisáž krásných obrazů, které jsou k vidění v našem divadle celý říjen, a svědectví poutníků, jimž tato cesta změnila život. Dál budeme nabízet i scénická čtení, nedělní pohádky, dílnu Divadelní abeceda pro rodiče a děti.
Podle jakého klíče si zvete hostující režiséry a herce?
Většinu režisérů, kteří zde pracují, znám už ze svých předchozích působišť, vím, že jsou skvělí, věřím jim jako kumštýřům i jako lidem. Navíc chápou, v jakém divadle pracují a respektují omezené technické i finanční podmínky, a přesto odvádějí práci na špičkové profesionální úrovni. Rukopis každého z nich je výrazný, proto i škála našich představení je pestrá a divácky atraktivní. Nejčastěji zde režíruje Ondřej Zajíc (Letní den, Gin Game, Teror, Podzimní sonáta), jehož režie se vyznačují pečlivou psychologickou drobnokresbou. Je typickým hereckým režisérem a herci pod jeho vedením dosahují opravdu pozoruhodných výkonů, jak o tom svědčí např. již zmiňovaná Podzimní sonáta. Radovan Lipus je režisérem svébytného divadelního výrazu se silně lyrickou notou a hlubokou citovostí, jak dokládá i jeho inscenace Ta třetí.
Tvorba Petera Gábora, režiséra Čapkovy Matky, je inspirována obrazností divadelního mága E. F. Buriana, vyznačuje se silnou emocionalitou, nekompromisním směřováním k působivé katarzi a akcentací existenciálního tématu.
Pavel Khek, režisér o generaci mladší, je výbušná, temperamentní osobnost, která vnáší na jeviště dynamiku, dravost, směřování k absolutnu se silou a vášnivostí. Jeho inscenace Země česká, domov můj? patří k tomu nejlepšímu, co může naše divadlo nabídnout. Moc se těším na opětovné setkání s Viktorií Čermákovou, zajímavou dámou české režie, která čerpá ze svých zkušeností z alternativních scén, a na představitele nejmladší režisérské generace Josefa Kačmarčíka. Jsem také velmi ráda, že se nám podařilo pro spolupráci získat Petra Svojtku, mimořádně poctivého režiséra se smyslem pro velmi inteligentní a nekompromisní jevištní humor, satiru, grotesknost. Myslím, že právě tito kvalitní režiséři jsou důvodem, že se nám daří získávat pro naše projekty skvělé herce.
Jaké má vaše divadlo cíl? Na jaké diváky je zaměřeno?
Odpověď na vaši otázku obsahuje naše oficiálně zveřejněná koncepce Mise a vize VDM.
Mise: VDM je jediným českým profesionálním repertoárovým divadlem, které působí v sakrálním prostoru. Propojení divadla s církevní půdou vnímáme jako závazek vytvářet divadlo s výrazným přesahem, které v převážné části své tvorby vychází z hledání odpovědí na základní existenciální otázky jak v souladu s křesťanskou doktrínou, tak i v konfliktu s ní. Rozhodující je, že stojíme pevně na určitých jasně daných mravních principech a morální rozměr našeho počínání je určujícím kritériem.
Skutečnost, že se jedná o kostel Československé církve husitské nás ovlivňuje dvěma směry. Tyto funkcionalistické stavby byly vždy koncipovány jako komunitní a lokální centra. Proto i naše divadlo má ve své tváři silně vtištěn lokální charakter, čerpá z lokálních podnětů, obrací se k místní komunitě. Zároveň cítí silně závazek kultivovat veřejný prostor. Nikoli ve fyzickém, ale v duchovním slova smyslu. Otevírá ve svých inscenacích závažná témata, která vzrušují společnost, a zároveň vytváří platformu k veřejným diskusím o nich napříč generačním i sociálním spektrem.
Celá řada našich aktivit je věnována dětem, rodinám, studentům, seniorům. Divadlo je východiskem k debatám, setkávání, budování pospolitosti. Je místem, které je dostupné, dosažitelné a srozumitelné pro každého. Zároveň jsme jediným profesionálním repertoárovým divadlem pro celou oblast Prahy 10, tedy města, které je srovnatelné s velkými krajskými městy.
Naším divákem je kultivovaný člověk středního a staršího věku s průměrným výdělkem a středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním. Člověk orientovaný spíše konzervativně a odvozující svou představu světa od masarykovské první republiky a jejích ideálů, na které se snažíme navazovat svou tvorbou, aktivní občan, zajímající se o svět kolem sebe. Člověk, který klade důraz na rodinu, stabilitu, slušnost, pravdu, poctivou práci.
Vize: Být vstřícným prostorem pro obyčejného člověka. Od stagiony přejít k ryze profesionální scéně s vlastním repertoárem, kvalitními režiséry a okruhem herců, kteří budou páteří repertoáru. Vytvořit fungující zázemí, které nám umožní dále rozvíjet inscenační postupy. Být divadlem, které vysílá pozitivní signály své komunitě i celému městu. Být divadlem, které na sakrální půdě přináší silný morální apel a celým svým úsilím směřuje k pozitivní katarzi. Budovat dramaturgii tak, aby odrážela aktuální problematiku dneška, ale nahlížela na ni prizmatem věčnosti.
Na čem všem stavíte propagaci, aby se o vaší scéně vědělo i mimo Prahu?
To je otázka spíš na produkci a PR. Snažíme se, ale bez peněz se reklama dělá těžko. Doufáme, že nám pomohou sociální sítě a dobrá pověst, která se šíří mezi lidmi. O mnoho víc s naším rozpočtem nepořídíme.
Divadlo stojí i padá nejen na titulech a na renomovaných režisérech, ale i na známých tváří herců, v čímž vaše divadlo nemá problém, když u vás hrají a zrají Zuzana Krónerová, Jitka Smutná, Máša Málková, Jiří Lábus, Dana Batulková, Dušan Sitek…
Ano, nesmírně mě dojímá, že existuje pořád ještě spousta herců, kteří jdou za dobrou rolí, dobrou hrou, dobrým režisérem. Neřeší slávu a peníze, ale hledají skutečný smysl. Hrát u nás, to znamená mít v duši kus romantismu. Nebo idealismu. Nebo bláznovství. Nejspíš od všeho trochu. Peter Gábor říkal, že mu to u nás připomíná dobu, kdy u divadla začínal. Na tom něco je. Byly to doby nesporně těžké, ale také doby iluzí, víry, naděje. Vážím si všech našich herců nejen za jejich skvělou práci, ale i za to, že neztratili víru v ryzí divadelnost, hravost, že dokáží upřednostnit ideál před pragmatismem. To je velká naděje pro každou temnou dobu.
Jeden známý, který ve vašem divadle nějakou dobu hrál, vzpomíná, jak se mu jeho prostředí líbilo, jak mu v něm bylo dobře, a že na něj nikdy nezapomene. Jak se ve vršovickém divadle Mana cítíte vy? Předpokládám, že skvěle, ale rád si o tom nechám vyprávět…
Divadlo Mana má skutečně úžasnou atmosféru, která vás okouzlí v okamžiku, kdy tam vkročíte. V těch zdech je něco opravdového a vřelého a vlídného. Divadlo bylo poté, co soudruhům sloužilo k různým bohunelibým účelům, obnoveno vírou a nadšením a neskutečným množstvím dobrovolnické práce. A nadšením a vírou se udržuje i teď. Ale nemám moc čas analyzovat svoje pocity. Je toho ještě moc před námi. Byla bych moc ráda, kdyby se nám podařilo docílit, aby v sále méně vrzala historická sedadla, kdybychom dostali dost peněz, abychom mohli pořádně platit zaměstnancům a přibrat do týmu další lidi. Byla bych ráda, kdyby se svět vrátil do normálu a chodilo k nám hodně diváků. Byla bych moc ráda, kdyby nechodili jen proto, že uvidí tváře známé z televize, ale proto, že uvidí dobré herce v dobrých hereckých výkonech. Byla bych ráda, kdyby se podařilo publikum získat pro nové inscenace, ale i pro ty starší, jako je Země česká, domov můj?, kterou všichni milujeme, nebo Letní den se skvělým Zbyškem Kalinou nebo třeba Teror, který je mimořádně napínavou podívanou s možností dát hlas i publiku, které v roli poroty rozhoduje, jak příběh dopadne.
Byla bych moc ráda, kdyby se u nás všichni umělci cítili dobře a rádi se sem vraceli. A jsem ráda za všechny a za všechno, co se nám dosud s vydatným Božím přispěním podařilo. Především za tu úžasnou lidskou sounáležitost, která tohle divadlo udržuje v chodu.
Robert Rohál
Foto autor a archiv Vršovické Divadlo Mana
Fotogalerie
