Výduť mozkové cévy neboli mozkové aneuryzma má zhruba každý pětadvacátý Čech. Většina lidí o výdutích celý život neví, nemoc se u nich vůbec neprojeví. Pokud ale praskne, polovina v důsledku náhlé mozkové příhody zemře. Ročně jen v Česku na tuto zákeřnou nemoc umírá kolem 250 lidí. Onemocnění je téměř bezpříznakové a účinná prevence neexistuje. Mozkové aneuryzma častěji postihuje ženy.
Neprasklá výduť mozkových cév se často nijak neprojevuje a pacient tak nemá sám šanci poznat, že se něco děje. Menší výdutě poznat nejdou, zpravidla se odhalí až v momentě, kdy prasknou. „Příčinou onemocnění je velmi často dědičnost, kolem 20 procent pacientů má toto onemocnění v rodině. Pokud se tedy v rodině vyskytuje někdo, kdo mozkové aneuryzma prodělal, existuje reálné riziko mezigeneračního přenosu. Na vzniku mozkového aneuryzmatu se do značné míry podílí i špatný životní styl - kouření, málo pohybu, obezita a s ní spojený vysoký krevní tlak. U žen se onemocnění projevuje dva až třikrát častěji než u mužů. S přibývajícím věkem se riziko vzniku výdutě zvyšuje, výjimkou ale nejsou ani dětští pacienti,“ vyjmenoval klinický psycholog a spoluzakladatel České společnosti pro Neurokognitivní rehabilitaci Petr Nilius.
Pokud céva praskne, lékaři musí jednat velmi rychle. Operace by měla proběhnout nejpozději do tří dnů. „V okamžiku, kdy céva praskne, do okolí mozku se začne rozlévat krev. Prasklá céva se projevuje velmi silnou bolestí hlavy, může dojít ke ztrátě vědomí, strnutí šíje nebo nesnášenlivosti světla a hluku. Důležité je, aby se pacienti do doby operace zcela vyvarovali psychické i fyzické zátěži, kýchání, smrkání a v podstatě všech situací, při nichž se může zvýšit tlak v hlavě,“ uvedl Petr Nilius.
Polovina lidí na mozkové aneuryzma zemře, zbytek se zpravidla potýká s trvalými následky v podobě špatné chůze, poruch vidění, výpadků paměti nebo psychických problémů. „Zásadně záleží na včasné pomoci, rozsahu krvácení, věku a dalších faktorech. Následky mozkového aneuryzmatu se mohou projevit v oblasti fyzické, psychické i kognitivní. Častěji než fyzické handicapy se mohou u pacientů objevit psychické obtíže, jako například emoční nestabilita, dráždivost nebo bolestivost, a kognitivní problémy, jakými jsou nepozornost nebo poruchy paměti. Právě tyto obtíže jsou nejčastější příčinou ztráty zaměstnání a invalidizace,“ vyjmenoval Petr Nilius.
Jen čtvrtině pacientů, kteří mozkové aneuryzma přežijí, se podaří se plně uzdravit. Pro následnou úroveň kvality života je důležitá správná a včasná rehabilitace. „Komplexní přístup k pacientovi zahrnuje fyzickou rehabilitaci těla i tu kognitivní - rehabilitaci mozkových funkcí, jako je paměť, pozornost, vizuoprostorových složek a rovněž symbolických funkcí, jako je řeč a jazyk včetně schopností číst, psát a počítat. Významnou roli hraje psychologická a psychoterapeutická podpora. Zásadní je udržení rehabilitačního režimu minimálně prvního půl roku od vzniku postižení, kdy je mozek nejcitlivější na změny,“ popsal Petr Nilius.
Novinkou, která by mohla pomoci pacientům po prodělaném mozkovém aneuryzmatu k rychlejšímu návratu do běžného života, je Neurorehabilitační kufřík. „Základem kufříku je šest kostek s vyměnitelnými destičkami, díky nimž lze přizpůsobit úkoly a práci s nimi pro potřebu rehabilitace konkrétního pacienta. Kostky jsou využívány ve spolupráci s terapeutem, který vytváří kombinace mezi jednotlivými podněty, ty pak rehabilitují postižené funkce mozku, kterými jsou schopnosti efektivního využití pozornosti, vizuoprostorových složek, organizace myšlení a paměťových složek. Neurorehabilitační kufřík představuje možnost rehabilitovat mozek už od akutních fází jak u dětí, tak dospělých. Rehabilitační úkoly je možné přizpůsobit možnostem pacientů od velice jednoduchých, přesto zacílených na konkrétní mozkovou funkci, až po složité, které mohou být náročné i pro zdravé lidi. Velký přínos představuje kombinace kognitivních úloh s motorickou dovedností, čímž se efekt rehabilitace stává opravdu komplexní. Rehabilitační úlohy jsou tvořeny týmem lidí, kteří se aktivně zabývají problematikou kognitivní rehabilitace v klinické praxi – klinickými psychology, logopedy a speciálními pedagogy,“ popsal Petr Nilius.
