Muž mnoha tváří. Tak lze charakterizovat Jiřího Bartoně, který působí nejen jako filmový historik, ale také řadu let jako profesionální herec, moderátor, šansoniér, příležitostný fotomodel… Více než dvacet roků hraje divadlo, už před časem nastudoval šansonový recitál, přednáší na Mezinárodní konzervatoři Praha. Po napsání publikace Velká kniha herců první republiky a protektorátu, kterou vydalo nakladatelství Petrklíč, začal jezdit na besedy po republice. I když kniha vyšla na konci roku 2018, stačil od té doby absolvovat téměř třicet besed. Potom nastala éra koronaviru, kdy se kultura uzavřela. Besedy, divadlo, koncerty zatím nejsou, nicméně Jiří své studenty učí distančně, připravuje další šansonové písně, ale navíc se rodí nová kniha. I ta bude o filmových hvězdách let dávno minulých.
Hodláte napsat novou knihu o herečkách, které účinkovaly ve filmech první republiky a protektorátu. I když získáváte různé cenné poznatky v archivech a sám jste byl údajně překvapen, co všechno jsem se dozvěděl, bulvární počtení to jistě nebude…
To určitě nebude. Rozhodně nemám v úmyslu rozšiřovat řady plytkých publikací, které buď opakují už stokrát vyřčené nebo se naopak za každou cenu snaží přinášet takzvaně senzacechtivé informace. O to mi vůbec nejde. Pravdou ale je, že v archivních spisech často nacházím dosti choulostivý materiál například o pohlavních nemocech té, které hvězdy a další citlivé údaje vysloveně soukromého rázu. Zprávy takového typu by se skutečně hodily na titulní stranu Blesku, vyvedeny patřičně velkým barevným písmem. Budu muset velmi selektovat které z těchto údajů na stránkách své knihy ocituji. Řadu nalezených informací ve své knize pravděpodobně zveřejním, čeká mne, ale nelehký úkol uvést je všechny do patřičného kontextu. Smysluplně je okomentovat, potlačit to „bulvární“ v nich.
O čem ta kniha vlastně bude? O hvězdách a jejich kauzách, anebo o době, která byla vůči dříve zbožňovaným filmovým idolům po konci druhé světové války nemilosrdná?
Obojí se velmi silně prolíná a o obojím to tedy bude. Všichni ti lidé žili své soukromé i veřejné životy na pozadí konkrétních dějin. Jedno od druhého prostě nelze odpárat. Co mne ale nejvíce zajímá, jsou pokaždé individuální psychologické motivace. Proč se určitá osobnost v konkrétní situaci zachovala tak a nejinak. Jsem naprosto vzdálen tomu někoho soudit, pokouším se spíše pracovat metodou určitého vcítění se. A vždy je třeba znovu a znovu mít na paměti na pozadí čeho se onen individuální příběh odehrává. Jaké jsou souvislosti.
O český film a jeho herce se zajímáte od klukovských letech. Dnes jste mimo svou hereckou profesi také erudovaným filmovým historikem, přednášíte, děláte besedy v knihovnách. Je něco, co vás nejvíc překvapuje v archivech? Narážíte tam na něco opakovaně?
Jsem hodně senzitivní a pokaždé když držím v rukou soukromé dopisy a přejíždím dlaní po písmu těch konkrétních lidí, nenechává mne to úplně klidným. Vnímám také velkou dávku strachu a jiných silných emocí, které ti lidé prožívali, když formulovali své poválečné výpovědi či někteří později z vězení posílali do prezidentské kanceláře marné žádosti o milost. Často sebou při odchodu z badatelny odnáším energii těch listin, starých sedmdesát a více let. Je to jako s rolí, kterou v celku představení odehrajete a jejíž psychická zátěž z vás nespadne při závěrečném potlesku, ale vy si ji doslova přinesete domů a třeba ještě několik hodin potřebujete k tomu, abyste ji doprožili a setřásli ze sebe pryč. Nejsem vždy, ač profesionál, schopen pružně se vymanit z psychologického programu role. Ne, já skutečně nejsem chladný racionální mozek, který by se rychle dokázal oprostit od nánosu získaných emocí. Přestože na podobných očistných technikách pracuji řadu let, zjevně se mám v tomto smyslu stále co učit.
Co říkáte na televizní minisérii Herec, která byly uvedena před časem na obrazovkách? Také ona zpracovává téma, o které se zajímáte řadu let a o němž by měla de facto pojednávat i vaše plánovaná kniha…
Velmi tento film oceňuji, a to z celé řady důvodů. Však jsem také hned po shlédnutí psal režiséru Peteru Bebjakovi, se kterým jsem kdysi pracoval na Případech prvního oddělení a znám tak z osobní zkušenosti jeho důkladnost a profesionalitu, abych mu složil svoji poklonu. Zvlášť silně se mě dotknul závěr druhého dílu této série. Velmi jsem ocenil výbornou kameru Martina Žiarana, zvukovou složku, která výrazně spolutvoří atmosféru filmu a také mnohé herecké výkony. I když se příběh odehrává v naprosto konkrétní době roku 1953, téma tohoto filmu je nadčasové. Četl jsem nedávno rozhovor s jedním z hlavních hereckých představitelů, který vyjádřil úlevu nad tím, že dnes už naštěstí nemusíme podobné totalitní hrůzy podstupovat. Nejsem si tím tak úplně jistý. Společenskopolitický kontext je samozřejmě jiný, mnohé se změnilo, jsme o sedmdesát let dále, ale jakési přinejmenším latentní nebezpečí myslím vnímají mnozí.
Pokud opustíme historii, zkuste prozradit, co vaše nové herecké úkoly. Zasvěcení vědí, že působíte v divadle, že se objevujete v seriálech, zahrál jste si kdysi i v jednom americkém a dvou německých filmech. Zajímalo by mě, co se vám rýsuje v nejbližší době?
Aktuálně mám za sebou několik natáčecích dní v seriálu ryze komerčního charakteru. Bezprostředně po filmování bych nejraději na tuto zkušenost zapomněl, zpětně ale musím vyhodnotit, že mi účast na něm poskytla obrovskou duchovní lekci. Dostal jsem totiž po opravdu dlouhé době nechtěnou příležitost spolupracovat s režisérem, který se ukázal být vysloveným sociopatem. Své připomínky hercům nesděloval, ale křičel je na ně a bylo zjevné, že i jinak rezignoval na jakoukoliv formu slušnosti. V jednom okamžiku jsem už po několikerém přemáhání vnitřně startoval k emoční protireakci, když mi můj herecký kolega, patrně duchovně nesmírně bdělý člověk, řekl: „Nepokládej se do té situace emocionálně. Nemusíš se mazat jeho špínou, nech po sobě jeho vztek stéct jako kapku vody“. Měl samozřejmě pravdu. Mnoho principů důvěrně znáte a máte s nimi intenzivní osobní zkušenost, ale přesto je někdy zapotřebí, aby vedle vás stál někdo, kdo vám je znovu pojmenuje, pokud jste v návalu silných emocí schopni je zapomenout. Za dva týdny mě čeká další herecká práce, tentokrát s režisérem Jiřím Strachem na jeho novém televizním filmu Docent. Věřím, že kontakt s ním a jeho štábem mi přinese zážitek v celku příjemnější, přestože vím, že právě ty zásadní duchovní lekce bývají někdy z principu velmi bolestivé.
Text a foto Robert Rohál
Fotogalerie
